Nedávná konference k problematice nenávistných projevů na internetu, konaná v budově Ústavního soudu, měla velký mediální ohlas, a to i na sociálních sítích.

Pochopitelně, neboť „projevy“ podobné povahy jsou na sociálních sítích téměř denním chlebem. Ne vždy však byl ohlas zde takový, jaký by si její účastníci, včetně autora tohoto článku, představovali. Dá se to pochopit: věc totiž zdaleka není tak jednoduchá, jak si mnozí představují.

Když jsem zprávu o konání konference uveřejnil na Facebooku, prvním ohlasem byl dotaz: „Bude se někdo zabývat nenávistí ke komunistům?“ Nenávistných projevů proti komunistům minulým i současným je na sociálních sítích celá řada a s nadcházejícími výročími jich bude jistě přibývat.

Co s tím? Nejsou snad politici obecně a ústavní činitelé zvlášť hlavními adresáty nenávistných projevů? Veřejná ochránkyně práv A. Šabatová na konferenci řekla: „Pokud si společnost sama neuvědomí škodlivost nenávistných projevů na internetu, většina jich zůstane bez povšimnutí. Lidé přestanou odlišovat, co je správné a co už není.“

Zlatá slova, ale netýkají se nenávistných projevů vůči politikům především? Pokud mohu zcela veřejně nejen na internetu, ale např. i na demonstraci sdělovat hrubě urážlivá a vulgární tvrzení o prezidentovi a předsedovi vlády, bude obtížné kritizovat obecný lid za nenávistné komentáře vůči jiným spoluobčanům. Ale nemusíme chodit jen do složitého světa politiky. Velké emoce vzbudily v nedávné době zprávy o vraždách malých dětí. Bude se někdo zabývat nenávistnými projevy vůči člověku, který pálil tříleté dítě žehličkou a potom ho ubil?

Jistě nikoliv, ale nedostáváme se potom do situace obvyklé v minulých dobách, kdy některé projevy nenávisti byly považovány za přijatelné, neboť se jednalo o „projev pochopitelného rozhořčení pracujících“, ale jiné naopak za navádění k trestnému činu? Bude něco tolerováno a něco již nikoliv?

Jeden z přednášejících na této konferenci položil řečnickou otázku: Existuje právo nenávidět? A pokud mám takové právo, mohu se s ním, třeba veřejně, svěřovat? Kdo to rozhodne? Obávám se, že v těchto souvislostech je často zneužíván termín „nenávist“ a že se nám nedaří odlišit nenávistný projev od odlišného názoru. Jako by platilo nesouhlasíš se mnou, a tak mne nenávidíš. Ale tak to přece není. Dobře je tento rozdíl vidět u anekdot.

Vtipy o Židech, policajtech, cikánech? Jsou vždy projevem přímo nenávisti? Jeden „výborný židovský vtip“ byl dokonce zmíněn i při smuteční řeči na pohřbu K. Gotta. Je nenávistným projevem vtip, jehož pointa je založena na mdlém rozumu velké sociální skupiny, jakou jsou třeba policisté, když současně téměř sedmdesát procent občanů policii důvěřuje? Opravdu jde o nenávist? A vtipy o cikánech? Internetová hláška o tom, že jsme na nedávné mistrovství světa v atletice měli poslat spíše několik cikánů, neboť ti by nějaké (drahé) kovy určitě získali, je co? Jde o nenávistnou a rasistickou urážku Romů, nebo spíše o povzdech nad reálnou situací části společnosti?

V souvislosti s konáním konference byl na serveru Romea. cz vysloven názor, že nejčastějšími objekty nenávistných projevů jsou Romové. Není to sice pravda, ale např. problematika bydlení Romů je příkladem toho, jak takové nenávistné projevy vznikají.

Pokud o tomto bydlení hovoří rádoby oficiální představitelé ochrany lidských práv, vždy hovoří o diskriminaci, pokud však hovoří obyčejní občané, hovoří o devastaci bytů a vzniku vyloučených lokalit. Každý hovoří o něčem jiném, ale z obou stran pak padají nenávistné komentáře, neboť i tvrzení, že Češi jsou rasisté, je stejně urážlivým projevem jako takové označení kohokoliv jiného.

Nenávist je třeba postihovat, ale nikoliv jako vlastnost člověka, ale tehdy, je-li návodem k jednání. Často slyšíme, že nenávistné a rasistické projevy je třeba stíhat, neboť ty v minulosti vedly až k holokaustu.

To je ovšem poněkud zjednodušené, neboť k holokaustu vedlo nikoliv to, co si Hitler a pár šílenců myslelo a psalo o Židech, Slovanech a méněcenných rasách, ale to, že tito lidé dostali (ve volbách?) politickou moc. To je to poučení z minulosti. Nebýt právě toho, dnes bychom si jejich výplody četli jako historické kuriozity, a nikoliv jako návod k jedné z tragédií lidstva.

„Nenávist se šíří jako mor, ale nechtějme při operaci zabít pacienta – tedy svobodu slova a svobodné prostředí na internetu,“ řekl na konferenci soudce Nejvyššího správního soudu T. Langášek. A to bych rád považoval za poselství plynoucí z této konference.

Právo, 21.10.2019