Jsou nelegální odposlechy lidí státními orgány výjimečné, anebo ne? Tak můžeme shrnout otázku, kterou jsem dostal ve čtvrtek 28. června v pořadu ČT 24 Střední Evropa. Jednalo se totiž o to, že slovinská zpravodajská služba SOVA odposlouchávala rozhovory mezi slovinským a chorvatským politikem.

Musím říct, že odposlechy, které nemají právní opodstatnění, jsou běžné. Často se používají k politickému boji. Příkladů máme mnoho. Před mnoha lety použili funkcionáři Republikánské strany bývalé tajné agenty k tomu, aby instalovali odposlech v sídle Demokratické strany ve Washingtonu. Když to prasklo, prezident Richard Nixon zapíral, že o tom věděl, ale nakonec ho novináři za pomoci tajného informátora usvědčili ze lži a on musel odstoupit. To byla známá aféra Watergate, pojmenovaná podle sídla demokratů, kde "montéry" chytili. Musím zdůraznit, že tentokrát do toho nebyly zapleteny tajné služby či policie, nýbrž jejich vysloužilí příslušníci, znalí řemesla. A loni zase u nás poražený předák socialistů Jiří Paroubek těžil ze spousty odposlechů politiků ODS a dokonce i jejich příbuzných a dětí, odposlechů, které si jemu zavázaní policisté oficiálně vyžádali. Jenom díky tomu, že šéfovi útvaru zvláštních činností policie, který má legální odposlechy na starosti, se to nezdálo a oznámil to, vyšla tahle aféra najevo.

Dá se tomu zabránit? Obávám se, že ne. Parlamentní kontrola nad tajnými službami nemůže být nikdy stoprocentně účinná. Je totiž obtížné, aby poslanci či senátoři si mohli prohlížet živé svazky, tedy záznamy o případech, které právě probíhají. Určité pravomoci v tomto směru má zpravodajský výbor amerického Kongresu, v němž zasedají nezpochybnitelní zákonodárci, navíc vlastenci, o kterých nikdo nepochybuje, že by to prozradili. Nicméně ani tam to není dovedeno do úplného konce, aspoň z vnějšího pohledu. Mám dojem, že podrobnosti, kam až mohou bedlivě vybraní američtí zákonodárci zacházet, se tají – i s ohledem na jejich vlastní bezpečnost.

Moderátor se mne také zeptal, jestli tajné služby závisí na politicích či jiných tlacích. I tady musím říct, že bohužel ano. Paroubek je toho nejlepším dokladem.

Jaká je naděje na zlepšení? Snad kdyby parlament vytvořil komisi osobností, o jejichž čestnosti by nebyly pochyby, a ta by hlídala, jestli tajné služby a policie nezneužívají svých pravomocí a nepodléhají tlaku vládnoucí strany.

Ovšem ještě nějaký čas potrvá, než se demokratické principy kontroly tajných operací prosadí. Koncem roku 1989 jsem v Mladé frontě vyslovil názor, že potrvá čtyři desetiletí, dvě tři generace, než se nám podaří vybřednout z komunistického způsobu myšlení. Obávám se, že tohle platí i v tomto případě.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz