Tak zhodnotil soud stav nouze a za krádež dal podmínku

Vypůjčil jsem si pro svůj krátký přehled minulého týdne titulek z Novinky.cz a mírně ho upravil. Krajský soud v Plzni vedený předsedou senátu Eduardem Wipplingerem pravil: „V projednávaném případě nejde o mimořádnou vysokou společenskou škodlivost. Krádeže spáchané v době nouzového stavu nejsou výrazně společensky škodlivější, než krádeže páchané před jeho vyhlášením.“ Je přímo osvěžující, když k takovému zjištění dospěje soudce „obyčejného“ soudu a nemusíme čekat až na nejvyšší instance. Současně poukazuje na stav našeho trestního práva právě v ohledu výše trestu a všech jeho podmínek, které chtějí davy jenom zpřísnit a zpřísnit. Tleskám odvaze pana předsedy senátu v době, kdy lid volá krev, krev, krev. A to lid volá často a pořád.

Zmiňoval jsem minule onen „průlomový judikát“ týkající se využití prostorových odposlechů. Dnes už je k dispozici celý text. Musím říci, že pravdu měl předseda Nejvyššího soudu, o žádný průlomový judikát se nejedná.

Nejvyšší soud dotváří jazykově chybné i systematicky nevhodné řazení jednotlivých ustanovení a oprávnění. Činí tak sice způsobem přípustným, ale trošku uhýbajícím právu, aby se mu to hodilo. Je pak otázkou, jak mohou ostatní soudy posuzovat úplně stejné jednání lidí, kteří stojí před nimi, jako trestné. Ty také často činí věci nikoli do puntíku v souladu třeba účetním předpisem právě proto, že je špatně napsán.

Otázky soukromých prostorů a otázky prostorů veřejných, o to běží. Můj dům, můj hrad. Vzpomenete si? Dnes by to mělo možná platit i o mém vozidle a podobně, tedy o tom, kde se člověk oprávněně cítí sám a v soukromí s někým jiným. Ve veřejném prostoru je to diskutabilní a je řada rozumných důvodů, proč to tak nebrat. Právě proto v testu proporcionality správně Nejvyšší soud řekl, že tato trestná činnost byla zjištěna na pracovišti vojenské policie. To za soukromý prostor lze opravdu považovat těžko.

V této souvislosti ještě jednou, pro vyznavače odposlechů, doporučuji takový malý test. Zapněte si prosím doma diktafon, položte ho na stůl a nechte ho nahrávat. Nejzajímavější bude ta část, kdy zapomenete, že tam je. Potom to nechte přepsat nebo pusťte někomu, kdo vás vůbec nezná. A co vyvodí ze všech diskusí? Zejména mezi vámi a vaší manželkou či manželem o tom, kdo měl uklidit sobotní nádobí.

Závěrem nad aktuálním stavem koronavirových opatření. Jak jsem psal minule, je celkem úplně jedno, jestli jste pro nebo proti. Co však není jedno, že už obsah těchto norem je tak zmatený, že není vůbec jasné, co vlastně adresáti smí, anebo nesmí. To si prostě už nikdo nemůže ani pamatovat. Možná vedle plukovníka Prymuly by nebylo od věci přijmout do vlády i nějakého právního odborníka, který by vedle něj seděl a příslušné vyhlášky psal. Legislativce, ne kancelářskou krysu.

V našem báječném novém světě znamenají uložené povinnosti prakticky ekonomickou likvidaci více než čtvrtiny hospodářství, neboť současně s řadou povinností nejsou poskytovány žádné úlevy, kompenzace ani nic, co by zmírnilo šílené ekonomické dopady. Ocituji Leopolda Pospíšila v Etnologie práva, původně vydané na univerzitě v Yale v roce 1978: „Vymezit práva jedné strany a přitom neuložit povinnost druhé straně odporuje základnímu principu práva.“

Pro ty, kteří by případně hledali zdroj, doporučuji na internetu najít Výchovu k občanství, 6. ročník Základní škola Kaplice, Člověk ve společnosti, Normy chování ve společnosti. Asi budeme muset počkat, až žáci Základní školy Kaplice dorostou do věku aktuálních členů vlády České republiky.

Převzato z Info.cz

 Autor je je advokátem, členem prezidia Unie obhájců a partnerem kanceláře Moreno Vlk & Asociados.