V posledních dnech rozvířila hladinu vod rodinného práva, již tak zpěněnou novým občanským zákoníkem, informace o dvojici mužů, vybavených odvahou, pro čtyřprocentní menšinu nevídanou. Tito registrovaní partneři, odmítajíce se smířit s biologickou nemožností společně přivést na svět dítě, vyjádřili nesouhlas se zákonnou úpravou, která gayům a lesbičkám žijícím v homosexuální verzi manželství zakazuje adoptovat dítě, a obrátili se o pomoc k soudním institucím. Podívejme se tedy, kde leží onen příslovečný zakopaný pes, ačkoli hrozí nebezpečí, že při průzkumu krajiny objevíme nikoli jednu rozkládající se mrtvolku, ale celý psí cintorín.

Co je úmyslem zákonodárce

Po prvním pohledu do zákona o registrovaném partnerství, který náš parlament přijal v roce 2006, zdá se být všechno jasné: výslovně se v něm uvádí, že registrované partnerství brání osvojení dítěte. Proč to tak kdysi zákonodárce chtěl, vysvětluje důvodová zpráva, tedy příloha k zákonu, kterou se my právníci tak často před soudem oháníme, chceme-li osvětlit úmysl moudrého právotvůrce. Podle ní je důvodem nepřijatelnosti adopcí gayů ochrana tradiční rodiny, ačkoli pamětníci legislativního procesu vědí, že bez zákazu explicitně vyjádřeného v zákoně by ve prospěch registrovaných partnerů neštěkl ani jeden sněmovní (a dnes už dávno mrtvý) pes.

Pozorný čtenář Lidových novin namítne, že lidé jsou si přece všichni rovni, a tak nelze činit rozdílu mezi heterosexuály a čtyřprocentními. Na tuto připomínku musím podotknout, že poučený čtenář štěká správně, ale na špatném hrobě, a nechť spolu se mnou vyčká nálezu Ústavního soudu, ačkoli ten to nebude mít vůbec jednoduché – nějak nám totiž nabobtnal katalog lidských práv, skoro se jimi zalykáme, jedno do rozporu s druhým stavíme a každý hovoří jen o právech, zatímco po povinnostech by už dneska neštěk´ ani pes. Dnes se totiž zdá jednoduché hledat i nacházet argumenty z obou stran jednacího stolu – tedy jak zájem opuštěných dětí (který jednou hlasuje pro – to když děti léta úpí v dětských domovech, a jindy proti – jako právo dítěte vyrůstat v klasickém výchovném prostředí), tak zájem osvojitelů.

V zemi je víc zakopaných psů

Druhý pohřbený pes však leží jinde – neboť začteme-li si do textu nudných předpisů, objevíme, že samotnému gayovi nebo lesbičce žádný zákon v adopci nebrání. Naskýtá se jim tak minimálně trojí elegantní řešení, které jen velmi deformovanému právnímu puristovi bude připadat jako obcházení práva: buďto žadatel uzavře manželství s osobou opačného pohlaví (neb adopce manžely bývá nejjednodušší), nebo do registrovaného partnerství vůbec nevstoupí a o adopci požádá jako jednotlivec, anebo žije-li v registrovaném partnerství jako naši chlapci z úvodu, postačí, když absolvuje homosexuální variantu rozvodu, které zákon říká "zrušení partnerství". Inu, Kocourkov jako vyšitý a pes nedostatečně mrtvý se ve smíchu za břicho popadá, až se z katafalku kácí. A to nemluvím o gayích a lesbičkách, kteří kvůli adopci zatají svou čtyřprocentní orientaci, ani o hraničním případu, v němž by se jeden z dvojice gayů nechal operativně změnit na ženu, čímž by pak adopci nebránila ani ona smějící se bestie. Uf, odplivne si čtenář, věda, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Jedněm děti bereme, druhé kontrolujeme a prověřujeme a třetím bráníme.

A to jsme si ještě nevzali na paškál dítě, které podle mezinárodní Úmluvy, Evropského soudu pro lidská práva a nového občanského zákoníku bude vlastnit téměř více práv, než má dospělý. Jen namátkou, a aby další pes mezitím nezemřel nudou: bez ohledu na věk má právo na informace a vlastní názor, který jsou rodiče a soud povinni zohlednit při rozhodování; nejpozději v první třídě se musí dovědět, že bylo osvojeno, kde se nachází adopční spis, kdo jsou jeho praví rodiče a jaký je jejich zdravotní a genetický potenciál.

Co s tradiční rodinou?

Tradiční rodina, kterou se zaklínáme a hradbou zákonů ji bráníme před novotami, restrukturalizací a modernizací, vypadá jako pes, který má na kahánku a o kterého nikdo příliš nestojí. Je otázkou, zda za nezájem může doba, emancipace, sobectví, ekonomická samostatnost nebo blahobyt. Připusťme také, že jí to přemírou legislativy příliš nezjednodušujeme. Manželství je dnes svázáno tak silnými povinnostmi a rozvod má tolik negativních konotací, až je s podivem, že si vůbec někdo cestu proklestí až k oltáři. Tím spíš lze předpokládat, že adopce homosexuálů na tom trendu nic nezmění ani nezachrání.

Psáno pro Lidové noviny