Rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch Jana Šimsy, je nehorázné. Podle mluvčího soudu v roce 1978 v případě Jana Šimsy „Městský soud v Brně a poté i krajský soud pečlivě prověřily důkazy a vyhodnotily je objektivně, a to navzdory tehdejší politické situaci“. Není tedy důvod Jana Šimsu rehabilitovat.

Nejprve snad, co se v roce 1978 stalo: do Československa přijel na státní návštěvu sám Leonid Brežněv. A v obavě o jeho drahocenný život musely být „odklizeny“ nepohodlné osoby. Velice pochybuji, že by si snad tenkrát Státní bezpečnost myslela, že signatář Charty 77 Jan Šimsa hodlá na Brežněva spáchat atentát; zavírat při podobných i jiných příležitostech disidenty na osmačtyřicet hodin bývala její běžná praxe.

Při této právně pochybné příležitosti prováděli estébáci u Šimsů domovní prohlídku. Těžko mohla být právně obhajitelná: Šimsa totiž ani nebyl obviněn ze žádného trestného činu.

Není tedy jasné, co - jaké důkazy - by při prohlídce mělo být nalezeno. I takový postup však byl běžný: estébáci měli příležitost prohrabat se někomu v bytě, a tak jí využili.

Přitom panu Šimsovi chtěli vzít vzácnou památku, dopis od rok předtím zesnulého filozofa Jana Patočky, kterého Šimsa pokládal za svého učitele a přítele. Jak by mohl Patočkův dopis Šimsovi souviset s návštěvou Brežněva, nelze pochopit. Mysleli si estébáci, že Šimsa hodlá Brežněvovi vzácný dopis ukázat a tím mu přivodit těžkou chvilku?

Šimsa ani jeho paní dopis pochopitelně nechtěli vydat, věděli, že co vlk schvátí, nerad vrátí. A když se jeden z estébáků o dopis s paní Šimsovou tahal, cítil Jan Šimsa povinnost zastat se manželky i památky mrtvého přítele a odstrčil ho. Byl za to odsouzen na osm měsíců do vězení.

Dobrá, můžeme si říci, byla taková doba, estébáci si směli dovolit věci, které odporovaly každému slušnému zákonu i logice, jen aby lidi ponížili nebo aby si prostě vybili vztek. A byla taková doba, že soudy rozhodovaly v rozporu se slušnými zákony i se spravedlností. Pan Šimsa nebyl odsouzen za „politický“ trestný čin, ale za napadení veřejného činitele, nemohl tedy být rehabilitován ze zákona a muselo proběhnout řízení.

Nepřekvapuje mne závěr, k němuž v roce 1978 dospěl obvodní i krajský soud: že když už se Šimsa rozhodl podepsat Chartu 77, měl by si nechat líbit každou zvůli, protože může tušit, že se ho žádný orgán československého státu nezastane. Jak je ale možné, že ke stejnému závěru dospívá český Nejvyšší soud v roce 2007?

Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu byl odpor proti tomuto režimu „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“. A v paragrafu 6 zákona stojí: „Soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace... prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky.“ Do puntíku případ Jana Šimsy!

Bránit se násilí?

Soudní senát není shora posvěcené sídlo objektivity, ani jím nemůže být. Je to sbor lidí, kteří mají v mezích zákona, po seznámení se všemi okolnostmi případu a po poradě s vlastním svědomím nalézt spravedlnost. Jejich rozhodnutí má velký vliv, jednak na životy lidí, které soudí, ale i na celou společnost. Napomáhá - nebo taky nenapomáhá - našemu pocitu, že v zemi vládne spravedlnost.

Lze samozřejmě vést spor o to, jak dalece a jakými prostředky se má člověk bránit zvůli nespravedlivého státu. Dlouholetá diskuse o bratrech Mašínech o tom svědčí: pro část veřejnosti jsou hrdinové, pro část vrazi. Pokud se vůbec vedou diskuse o lidech, kteří se nespravedlivému režimu bránili slovem, a nikoli zbraní, nejde však až na výjimky o to, zda na to měli právo, ale převážně o to, zda tomu či onomu konvenují jejich tehdejší - ale i dnešní - politické postoje. I když to diskutující mnohdy neřeknou nahlas.

Jistě nejen pro mne je tíživá představa státu, který prostřednictvím Nejvyššího soudu vzkazuje veřejnosti, že je správné, jestliže starý režim někoho potrestal za to, že hájil svou manželku a vzácnou rodinnou památku. Soudy by jistě neměly rozhodovat podle průzkumů veřejného mínění. Nesmějí však ve veřejnosti šířit představu, že soudní rozhodnutí nemá nic společného s obecně sdíleným pocitem spravedlnosti. A přesně to Nejvyšší soud udělal - a dokonce přitom ani nedbal na výslovné znění zákona.

LN, 26.7.2007