Jak hladce vrátit církvím majetek? Vytvořme jediné sběrné místo pro podané žádosti

Skutečnost, že se v naší zemi našla po 20 letech od rozhodnutí vydat církvím část po roce 1948 sebraného majetku politická vůle, lze samozřejmě přivítat. Stát tak může konečně dostát slibu, který veřejně dal. Od politické vůle k činům ale může být pořádně daleko, zvláště když se kolem procesu výdeje majetku rojí některé zcela nesmyslné teze. Jako například že by o každém jednotlivém výdeji rozhodovala vláda. To je v praxi neproveditelné a doufejme, že neúmyslně naivní.

Nejen to. Výdej majetku může téměř také paralyzovat uvažované spektrum institucí, na které by se měli žadatelé z řad církví obracet, ať již jsou to Lesy České republiky (LČR), Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových či Pozemkový fond, případně další subjekty. Do třetice mohou církevní restituce prakticky zastavit spory vyplývající z nepořádku v evidenci pozemků, jejich vlastníků či nájemců příslušných pozemků, které díky stále malému území Česka, na kterém již proběhly komplexní pozemkové úpravy, nejsou v řadě katastrálních území dořešeny.

Má-li tedy být proces výdeje církevního majetku efektivní a úspěšný, je nutné stanovit co nejjednodušší a zároveň transparentní podmínky, za jakých bude skutečně vydáván. První, téměř nezbytnou podmínkou je přitom jediné sběrné místo pro podávání žádostí o výdej církevního majetku.

Takovým místem by se měly stát logicky jednotlivé pozemkové úřady, především proto, že tyto úřady již mají praktické zkušenosti s výdejem restitučního zemědělského majetku. Pozemkové úřady kromě toho mají přehled o dokončených či probíhajících pozemkových úpravách, a tedy o aktuálním stavu vlastnictví a nájemních vztahů.

Pozemkové úřady tak také umí příslušné pozemky "prolustrovat", tedy zjistit, zda jsou opravdu vydatelné a zda nejsou například zatíženy nějakým věcným břemenem. V případě, že úřady zjistí, že je možné příslušné pozemky vydat, rozhodnou o tom, kdo konkrétně je vydá, tedy některá z institucí, které jsou výše jmenovány (Pozemkový fond, LČR atd.).

To stále ještě nestačí. Právě vzhledem k obecnému nepořádku v půdní držbě v Česku je velmi pravděpodobné, že se nemalé množství žádostí o navrácení církevního majetku bude týkat pozemků, které vydatelné nebudou. Taková skutečnost by přitom neměla zablokovat výdej jiných, nesporných pozemků, byť by šlo o jinak logicky ucelená území. Pokud by totiž církve nebo stát čekaly do doby, než bude vše právně vyřešeno, mohl by se proces při známé "rychlosti" a "odbornosti" našich soudů protáhnout na desítky let.

To není v zájmu ani jedné ze stran a není to ani v zájmu obcí, kterým dosud nevydané církevní pozemky brání v dalším rozvoji. A není to ani v zájmu na pozemcích hospodařících zemědělců, neboť ani oni nemají v takovém případě garance, za jakých podmínek na nich budou hospodařit dál.

Bude-li nicméně existovat centrální sběrné místo pro žádosti o vydání majetku a bude-li zároveň majetek vydáván tak, aby problémové pozemky neblokovaly výdej dalšího majetku, lze proces církevních restitucí zvládnout relativně rychle a bez emocí. Samozřejmě za podmínky, že vydávaný majetek odsouhlasí příslušné diecéze. A samozřejmě také za podmínky, že se bude proces výdeje majetku řídit znalostmi problému, logikou a selským rozumem.

LN, 27.12.2011

Autor je agrární analytik