V případě jmenování profesorů prezident táhne černými figurkami

Nejde mi ani o Martina C. Putnu, ani o Livii Klausovou, ani o bývalého čekatele Petra Langera. Chci vysvětlit, proč prezident republiky nikdy není povinen jmenovat někoho velvyslancem nebo soudcem, ale proč je povinen jmenovat někoho profesorem.

Žádný státní orgán nesmí učinit nic nad rámec svých pravomocí, jakákoli pravomoc se musí opírat o zákonné zmocnění. Všechny tři uvedené pravomoci se opírají o čl. 63 ústavy:

"(1) Prezident republiky dále e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, i) jmenuje soudce.

(2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.

(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."

Pravomoc jmenovat velvyslance

Neexistuje žádný státní orgán, který by měl pravomoc navrhovat prezidentu republiky kandidáty na velvyslance – všechny návrhy jsou proto de iure pouhými doporučeními, které prezident smí, ale nemusí brát v potaz. Formálně prezident jmenuje velvyslance ze své vlastní iniciativy, bez návrhu.

Neexistuje žádný zákon, který by prezidenta ve výběru velvyslanců omezoval. Pokud by existoval, nesměl by jít nad rámec ústavy: směl by stanovit, že velvyslanci musí mít určité vzdělání, zkušenosti, věk apod., ale nesměl by prezidenta zavázat řídit se nějakým návrhem – něco takového by smělo být stanoveno jen zákonem ústavním.

Tak jako každé prezidentovo rozhodnutí opírající se o čl. 63 ústavy, tak i jmenování velvyslance vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády – to znamená, že premiér má vůči prezidentovi fakticky právo veta, jeden bez druhého se neobejdou: premiér nemá žádný právní nástroj, jak by mohl přimět prezidenta někoho jmenovat velvyslancem, a prezident zase nemá žádný právní nástroj, jak by mohl přimět premiéra, aby s jmenováním souhlasil. Dohodnou-li se, pak za takové rozhodnutí nese odpovědnost vláda jako celek. Premiér se smí, ale není povinen s vládou předem poradit – to je jejich interní věc.

Pravomoc jmenovat soudce

Zde platí vše, co jsem uvedl o jmenování velvyslanců, s jednou výjimkou. Zatímco jmenování velvyslanců neupravuje žádný prováděcí zákon, soudci svůj zákon mají. Ten určuje předpoklady pro výkon funkce soudce (minimální věk, bezúhonnost, vzdělání, státní občanství) a omezuje tak množinu kandidátů, ze kterých prezident smí vybírat. Neobsahuje ale žádný příkaz prezidentovi, aby jmenoval každého, kdo splní podmínky jmenování, ani neurčuje žádný orgán, který by měl pravomoc prezidentu republiky kandidáty navrhovat – obojí by odporovalo ústavě a směl by to stanovit jen ústavní zákon.

Pravomoc jmenovat profesory

Pravomoc jmenovat profesory v ústavě výslovně zmíněna není a opírá se "jen" o druhý odstavec článku 63. Ten dává zákonodárci možnost vybavit prezidenta i dalšími pravomocemi v ústavě výslovně nezmíněnými a tím mu dává i možnost jejich výkon limitovat víc než u pravomocí zmíněných v ústavě výslovně. Jmenování profesorů upravuje zákon o vysokých školách v §73 takto:

"Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra."

Prezidentovi se tu nedostává pouze nějakého právně nezávazného doporučení – dostává se mu právně závazného návrhu vědecké rady vysoké školy. Ministr školství takový návrh smí prezidentovi nepředložit jedině v případě, že jej shledá formálně vadným. V takovém případě má návrh s příslušným odůvodněním vrátit vědecké radě – nemělo by se stát, že formální vada bude odhalena až prezidentem. Pokud návrh formálně vadný není, pak je ministr povinen ho prezidentovi předat, prezident je povinen provést jmenování a premiér je povinen rozhodnutí o jmenování spolupodepsat.

Právo určuje, co má být, stanoví ideální stav věcí, proto oznamovací způsob znamená povinný stav, slůvko "musí" by bylo už nadbytečné. Z věty "jezdí se vpravo" nelze vyčíst, že se nejedná o povinnost. Z věty "kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán ..." nelze vyčíst, že je jen na volné úvaze soudu, zda usvědčeného vraha vůbec potrestá. Stejně tak platí, že pokud by prezident měl mít volnost při jmenování profesorů, pak by § 73 zákona o vysokých školách musel znít: "Profesora pro určitý obor může jmenovat prezident republiky na návrh vědecké rady…." nebo "... jmenuje prezident republiky z kandidátů navržených...". Ale nic takového tam není.

Klíčové tedy je, že zatímco v případě jmenování velvyslanců a soudců prezident republiky jedná z vlastní iniciativy, v případě jmenování profesorů jedná na návrh. Proto např. nemá komu odmítnout jmenování velvyslance, jedině snad sám sobě. U jmenování profesorů ale má na stole nějaký formální návrh, o kterém je povinen vydat rozhodnutí, a pokud by výjimečně rozhodl – striktně z formálních důvodů – negativně, pak takové odmítnutí musí odůvodnit, musí sdělit, v čem podle něho ono formální pochybení spočívá. Jinými slovy, zatímco při jmenování velvyslanců a soudců prezident táhne bílými, a volí si tedy zahájení, v případě jmenování profesorů táhne černými.

Existuje ještě jeden podpůrný, ale silný argument, proč prezident nemá co posuzovat, kdo se má stát profesorem a kdo ne: profesoři, na rozdíl od velvyslanců a soudců, nejsou orgány státu (jehož je prezident hlavou), ale vědci, a věda má být od státu oddělena: "Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena." (čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Zbavit prezidenta formální a pro něho zbytečné pravomoci jmenovat profesory lze pouhou změnou zákona o vysokých školách.

LN, 20.5.2013