Stanislav Gross? Určitě si vybavíte křečovitě zábavné „příhody z natáčení“ nyní ani ne čtyřicetiletého politika z lidu. Jeho vzestupy a pády poznamenaly vývoj sociální a české demokracie. Zůstává pouhou vzpomínkou na hlubokou dezorientaci společnosti, upřímný „sociální zkrat“, „největší omyl“ ČSSD, definitivně zabitou kartou? Tohle tázání se o slovo přihlásilo samo, když známý funkcionář téže strany zmínil na ploše Otázek nešťastnou „Standovu“ kauzu. Trapný pád mnohých nadějí.

Je vcelku známo, že kandidát strojvedoucího z depa v Praze-Vršovicích, kde začal svou kariéru, zkoušel zůstat po aféře s financováním bytu na hlavní trati, neboť před sněmovními volbami usiloval o volitelné místo kandidátky. Naposledy, a nejvýrazněji od odchodu do ústraní, o něm zvěst běžela loňského podzimu. Nadešly chvíle bohaté sklizně a někdejší předák partaje a vlády nabyl velikého jmění (podle úřadů zcela v souladu s literou zákona). Je znát, že se poučil. S dobře promyšlenou, zdůvodněnou poctivostí nejdál dojdeš. Možná i zpátky na výsluní. Své by o tom mohl vyprávět Jiří Čunek, další movité dítko divoké fáze transformace. Kříž mediální kampaně nesoucí „nevinná a vysmívaná oběť“, jež nově volí obezřetnější výrazivo ohledně Romů a do zmatení opakuje, že již všecičko temné objasnila. A spolustraníky nechala volit prezidenta dle vlastní vůle…

Exministr vnitra a multimilionář oficiálně působí v advokacii, současně coby vysokoškolský pracovník. Proč ne, Langer a Pospíšil dělají totéž. Mají na to stejné školy. Gross roku 1999 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Zvláštně, neboť jeho diplomová práce zahrnovala něco přes třicet stran, což tehdy značilo zhruba polovinu běžného rozsahu. V anketě měl problém se správným datem založení své alma mater. Následně splnil podmínky k přiznání takzvaného malého doktorátu plzeňské univerzity.

Někdejší nejmladší premiér Evropy, jemuž také proto stejně staří novináři s gustem zatápěli, figuruje ve stavech zaměstnanců nejmenované privátní vysoké v západních Čechách. Když vzdělaný Miloš Zeman zatoužil před veřejností a straníky, politickou hantýrkou řečeno, okopávat kotníky někdejšímu chráněnci, „korunnímu princi sociální demokracie“, zdůrazňoval u něj absenci charakteru, rozhledu a zkušeností. Opozice s ním spojovala ostré pojmy „Grosstapo“ a „Velký bratr“. Bylo to patrné nactiutrhání, jež ministr vnitra z let 2000 – 2004 vyvrací čackými činy hodnými Robina Hooda. Odhaluje z nitra to nejlepší, má pojednou zkušeností na rozdávání: s nepravostmi bojuje prací na Ústavu prevence negativních jevů ve společnosti, v odborném periodiku s heslem „Educatio omnia vincit“ („Vzdělání vše přemáhá“) píše statě o pojistných podvodech.

Třeba čeká na daleko příhodnější příležitost posloužit veřejnému blahu. Poučen věří v krátkou lidskou paměť a dost možná za pár roků uspěje. Získal vlastně vhodné nástroje, dost prostředků k návratu. Pár dobrých příkladů ze současnosti, zač v Čechách stojí právo, bonusem navíc. V nich už o fiktivní návrat prince nejde.