15.10.2019 | Svátek má Tereza


PRÁVO: Návrat socialistické praxe

25.4.2013

V časech převratných pozitivních změn na počátku devadesátých let minulého století by si zřejmě nikdo z tehdejších zákonodárců (pokud ještě nenosil průkazku KSČ) nepřipustil, že za dvacet let bude tak zásadně ohrožováno jedno z nejdůležitějších individuálních práv, kterým je vlastnického právo k nemovitostem.

Poslanecká sněmovna i Senát schválily novelu zákona 184/2006 o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (vyvlastňovací zákon), který je i před touto změnou vážným anachronismem ve struktuře zákonů skutečně demokratického státu. Je totiž uzákoněním násilí většiny proti menšině či dokonce jen proti jedinému člověku – vlastníku nemovitosti. Za štítem "veřejného zájmu" však často bývají zájmy privátní, dobře ukryté za úřednickou mašinérií obcí, krajů či státu. Například kvůli přidělování následných zakázek a provizí (úplatků) za ně.

Proti tomuto nesystémovému a účelovému znění zákona, hrubě omezujícímu rovné postavení mezi subjekty na trhu a tím i osobní svobody garantované Ústavou České republiky, již v čase jeho projednávání ostře vystupovala Konzervativní strana. Zákonodárci za účelem zjednodušení prosazování zejména infrastrukturních investic v takzvaném "veřejném zájmu" však tuto normu schválili. Toto neprozíravé dílo přivedla do našeho právního systému representace ČSSD již v roce 2006, jenže to je politická síla neokomunistického ražení a takový zákon je přece charakteristický pro levici tohoto typu. Kdo by však očekával od prý konzervativně pravicové vlády, že nerovnost založenou uvedeným zákonem ještě prohloubí?

Proberme si, v čem tedy spočívá to čertovo kopyto (nikoliv jen kopýtko), když už se musíme s existencí této normy smířit. Podívejme se zejména na neuvěřitelnou větu v § 10, odstavci 5, která zní: "Cena pozemku nebo stavby se pro účely stanovení náhrady určí vždy podle jejich skutečného stavu a účelu užití ke dni podání žádosti o vyvlastnění; přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění."

Tímto ustanovením se veřejná správa staví do role spekulanta, který předem ví, že pozemky, o které usiluje, budou zanedlouho stavebními parcelami a jejich cena bude podstatně vyšší než u pozemku běžného, zemědělského. A to navíc v atmosféře, ve které odsuzujeme šizuňky skupující levně ornou půdu, aby po změně územního plánu, kterou předem tiše plánovali a následně prosadili, zbohatli na prodeji stavebních parcel!

Na možném nehorázném postupu úředníků veřejné správy nic nezmění ani kompenzace uvedené v § 28, odstavci 3), které umožňují v některých případech uplatnit až u soudu zvýšení náhrady za zastavěný pozemek o 80 % (tedy třeba z mizerné částky 10 Kč za 1 m2 až na 18 Kč!). V rámci tohoto malého prostoru je doslova alarmující zvýšení náhrady o titěrných 20 % v případě, že bude vlastník omezen v podnikání.

Jako všem známý příklad si vezměme situaci, do které "veřejný zájem" dostal statkářku Ludmilu Havránkovou. Dálnice do Hradce Králové jí rozčísla farmu budovanou po staletí jejími předky přibližně vejpůl, a trvale ji tak značně znehodnotila. Po léta trvajících sporech navrhli státní úředníci a plánovači drze této zemité dámě k zajištění přístupu k části pozemkového areálu odřezané od hospodářského zázemí tohoto podniku "myší díru", kterou by tato bojovnice neprosoukala stroje, které potřebuje k obdělání svých polí a ke sklizni úrody. A tak se vás, čtenářů tohoto článku, ptám: Je cena vypočtená podle oceňovacího předpisu, t.j podle bonity vynásobené koeficientem podle velikosti sídla a její navýšení podle tohoto zákona o 20 %, spravedlivou satisfakcí za navždy poničený podnik paní Havránkové? Jistě se shodneme že zdaleka nikoliv a že dohoda této paní se státem na kompenzacích, která se může nezasvěceným zdát příliš velkorysou, je v tomto případě podstatně spravedlivější.

Přijatý zákon však nejen že nepřipouští objektivní posouzení všech možných dopadů, které vyvlastnění majiteli nemovitosti přináší, ale navíc jej staví do nerovné pozice vůči veřejné správě.

Rozhodnutí o vyvlastnění je totiž odděleno od rozhodnutí o náhradách – viz § 24, odst. 2. Vlastník nemovitosti, pokud s navrženou výší náhrady nesouhlasí, musí se obrátit na příslušný Krajský soud. Úřednický aparát tak může v poklidu, bez ohledu na běžící čas a stres vyvlastňovaného, realizovat projekt a očekávat verdikt soudu s tím, že veškeré náklady v případě jím prohraného sporu ponese daňový poplatník, kdežto žalobce bude v případě neúspěchu za svůj boj nemalými náklady potrestán. A ještě k tomu je soud ve svém rozhodování o výši náhrady pevně omezen dikcí §28, odstavce 3., který mu umožňuje zvýšit cenu pozemku maximálně o mizerných 80 % (přiznejme, že u budov a stavebních pozemků by toto opatření mohlo být akceptovatelné).

Je také třeba upozornit na dopady v případě zástavních práv. Ta byla k nemovitosti zřízena v situaci, kdy tvořily soubor o určité hodnotě. Pokud je následně tento celek narušen, může hodnota zástavy prudce poklesnout (například rozdělením pozemků na dvě či více nepraktických částí). Dále proplacená náhrada nemusí dosáhnout části úvěru úměrné velikosti vyvlastňované nemovitosti, což vlastníka opět velmi poškozuje.

Sporný je i postup v případě, pokud vyvlastňovaný zemře. Dědice je podle §17, odstavce 3 zmocněn zastupovat správce dědictví, který nemusí mít zájem na spravedlivém výsledku vyvlastňovacího řízení. Totéž platí i o odstavci 4, úředníci tedy nemusí pátrat po skutečné adrese pobytu vlastníka nemovitosti s tím, že místo této obtíže jednoduše určí hmotně nezainteresovaného opatrovníka.

Shrneme-li uvedené problematické části zákona, nezbývá než konstatovat, že veřejná správa dostala do rukou nástroj srovnatelný s těmi, které užívala komunistická moc. Nadiktovala totiž, stejně jako ta bolševická, cenu vyvlastňovaných nemovitostí (zejména nestavebních pozemků) bez ohledu na jejich skutečnou hodnotu v čase vyvlastňování. V tomto směru tato "demokratická" správa dokonce nepřijatelně omezuje prostor pro výkon spravedlnosti prostřednictvím soudní moci. Nejhorší dopady tohoto zákona by bylo možné odstranit tím, že by byl vypuštěn nejhrůznější text §10, odstavce 5, a stejně vyznívající poslední věta odstavce 3 §28. Tedy, znalci oceňující velikost újmy by neměli být přísně limitováni oceňovací vyhláškou, která neumožňuje zahrnout do ocenění specifické dopady, jež má vyvlastnění na cenu a potažmo také na napostižené majitele.

Konzervativní listy



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.