29.6.2022 | Svátek má Petr, Pavel


PRÁVO: Nauka o rovnováze pevných těles

17.5.2006

Titulek možná nebude mnohému čtenáři připadat vztažný k obsahu, ale autoru takový připadá a na něm v tomto případě sejde. Poprvé jsem si ten omyl, leč omluvitelný, uvědomil v době, kdy ještě i mně připadal Václav Havel jako správný good fellow. Dne 29. prosince 1989, když entusiasmem naplněné davy očekávaly výsledek volby presidenta (dosud socialistické republiky) a pěly Ach synku, synku, přesvědčeny, že se jedná o oblíbenou píseň TGM. Pěl jsem s nimi, ač jsem při svém pokročilém mládí věděl, že tou oblíbenou písničkou TGM byla Teče voda teče. Jenže její slova je si těžké zapamatovat, i mně samému se z nich zachovalo pak jen - co ty řeči nosíš do našeho domu. Dav si přál mít hrdinu srovnatelného s Masarykem a ohlašoval tím horizont svých nadějí.

O málo později se mi z okruhu 400 a cosi poradců Hradu doneslo, že se nový pan president učí po Masarykově vzoru jezdit na koni, což mi tehdy ještě připadalo jen jako malý stín v ráji. Po 20. lednu 1990 a zasvěceném žvástání o pomlčce v parlamentu už to bylo horší.

Nu, dnes máme i úplně jiné starosti. I já je mám. Nicméně tuto sobotu se na zámku Hluboš, prvém to sídle TGM po roce 1918, otevírala výstava o Legiích (vzorně připravená i vzorně uvedená), kdež hojně shromážděné občanstvo opět zapělo Ach synku, synku, dokonce i včetně třetí sloky …jak se mám naučit hospodařit, když se mi žitečko nechce dařit vařit. Takže už to s tou oblíbenou písní TGM takto zůstává a neb to vyjadřuje city přítomných, není to vlastně důležité. Tedy to, byla-li či nebyla právě tohle ta „starým pánem“ oblíbená. Leč, jsou věci věru důležitější a o těch bude řeč dále.

Vytanul mi jiný a to už nikoli omluvitelný omyl, ne-li přímo zlovůle. Mezi starosti, které máme, patří starost, v jakých to rukou je vlastně ta naše justice česká. Ona spravedlnost je totiž docela doopravdy základem státu. I vytanul mi znovu výrok druhdy vyslovený ministrem této naší specifické spravedlnosti panem Novákem, že porotní soudy u nás nemají tradici. Ouha, ajta krajta! Čtenáři Karla Čapka (pan exministr mezi ně zřejmě nepatří) přec vědí, že v jeho povídkách (z obou kapes) se zločinci obávají provést určité činy, by neskončili před porotou! Taktéž jest nám přece (rovněž na rozdíl od pana exministra) známo, že když byl souzen Karel Havlíček Borovský (tuším někdy 1849) porota kutnohorského soudu ho osvobodila… Takže jak je to, u všech čertů, s tou tradicí? Poroty, dle Havlíčkova případu soudě, zřejmě existovaly již i za Bachova absolutismu. Ba, dokonce i v útlaku carském. Roku 1878, známe z historie, jistá Zasuličová (později menševička, a tudíž krátký proces jí dopřáli 1919 bolševici) zastřelila petrohradského náčelníka policie, ale porota ji osvobodila.

Poroty převzala Republika z Rakouska (jakož mnoho jiných dobrých věcí). Přinejmenším tedy v historických zemích. (Slovensko a Podkarpatská Rus zůstávaly až někdy do roku 1949 v kontinuitě práva uherského a jak tam tomu bylo s porotami, zpráv nenalézám.) Porota (1928) osvobodila vraha albánského vyslance v Praze Cena Begu Alkibuiada Bibiho. (Později ho pověsili v Maďarsku, když vraždil i tam.) Předpokládám tudíž, že poroty nám zrušili až socialisté (němečtí národní a dělničtí) a tento výdobytek nám zachovali jejich nástupci neněmečtí, podobně jako zákon o hospodaření s byty, trvalé bydliště, občanské průkazy, pracovní povinnost a jiné atributy všeobecného pokroku. Jest doba od roku 1849 dost dlouhá na vytvoření tradice?

Zapátral jsem v Masarykově slovníku z roku 1929 a co jsem vypátral, hodlám dát dále. Po heslem soudnictví zde nalézáme ad vocem porot toto: Při těžkých kriminálních deliktech rozhoduje porotní soud, kde 12 soudců z lidu neodvisle posuzuje otázku viny.

Nejobsáhlejší informaci nalezl jsem však ve spise Všeobecný slovník rad pro každého, vydáno panem Fuchsem, takto šéfredaktorem časopisu Svět zvířat (co si z něj komisař Rudé armády Jaroslav Hašek tak rád tropil šprťouchlata). Letopočet vydání neuveden, ale jak z obsahu vyplývá, taktéž ještě v době útlaku rakouského.

Porotní soudy. – U soudů okresních rozhoduje se ve věcech trestních soudce jednotlivec, u soudů krajských v prvé stolici při veřejném líčení sbor čtyř soudců neb soud porotní (sbor tří soudců a lavice 12 porotců) u vrchních zemských soudů sbor 5 soudců a u nejvyššího kasačního soudu sbor 7 soudců. Porotním soudům vyhrazena jsou hlavní líčení pro zločiny a přečiny spáchané tiskem a pro určité těžké zločiny a přečiny, na které jest uložen nejmenší trest pětiletého žaláře. Porotci rozhodují na základě otázek jim daných o vině obžalovaného, sbor soudců pak rozhoduje v mezích zákona o druhu a výši trestu. Aby obžalovaný byl uznám vinným, třeba jest 2/3 většiny, musí tedy nejméně 8 porotců k otázce oné přisvědčiti. – Následuje kdo může být porotce (například věk nejméně 30 let) a kdo jest od povinnosti být porotcem osvobozen.

Poučí nás arciť i encyklopedie socialistická (1981) porotní soud, forma účasti občanů-laiků na výkonu soudnictví, zejména trestního v buržoasních státech.

Takže, zřejmě nejsme navzdory všeobecné pravdě a lásce dosud buržoasním státem a jeho spravedlnost si můžeme nanejvýše připomenout zpěvem Ach synku, synku.

Sám jsem byl v USA dvakrát vylosován jako porotce. Nutno dodat, že jsem se snažil vyhnout se této povinnosti. Ony náhrady porotců za ušlý výdělek porotců pocházejí někdy z roku 1913, a byla to tedy činnost ztrátová. V obou případech jsem se při výběrovém pohovoru prohlásil za zastánce trestu smrti, což obvykle k neúčasti v americké porotě stačí, ale neuspěl jsem. Nicméně se domnívám, že justice je právem zobrazována se zavázanýma očima, a tudíž slepá, jako slepé jest slovo zákona, a právě jen a jen účast poroty tudíž zajišťuje odstranění této slepoty a nemožnost byrokratické zpustlosti, přesně toho čeho jsme dosud, žel, svědky u našich úplně na ničem závislých soudců. A tím jsme nazpět u nauky o rovnováze pevných těles. Justice bez porot takovým tělesem rozhodně není. Stejně jako soudci na doživotí sotva škole odrostlí, navíc, do doby než neodvolatelnosti mohou dosáhnout, občany nevolení. Podobně jako policejní náčelníci, odpovědní jen svým nadřízeným a nikoli občanům, a tak dále, a tak podobně.