Začněme od asi jednoho z nejstarších zákoníků - Starého zákona a podívejme se na vývoj justice od biblických dob. Nabízí se porovnat postup krále Šalamouna, když soudil dvě matky, které se hádaly o dítě. Vzal meč a chtěl to dítě rozpůlit. Měl to vymyšlené tak, že pravá matka se ozve, aby zachránila své dítě, a to se stalo - byla nalezena spravedlnost. Představme si, že v té době už bude fungovat něco, jako je naše justice. Matky budou mít své vychytralé advokáty, kteří jim poradí, aby křičely, jakmile soudce vezme meč. Výsledek soudu bude náhodný. Pravděpodobnější je, že náš soudce, přenesený do biblického příběhu, se vůbec nebude namáhat něco vymyslet. Nejspíše se nechá přesvědčit jedním z advokátů, který najde někde chybu v datu nějakého papíru nebo v něčem jiném a vydá to za svůj právní názor. Výsledek soudu je opět náhodný a tím nepředvídatelný. Spravedlnost je jen jedna, kdyby ji soudy aspoň trochu hledaly, stala by se soudní rozhodnutí předvídatelnými. Opak je však pravdou a to je podle mého názoru základní problém naší justice. Kdo se mnou souhlasí, nemusí už dál číst. Nic nového se nedozví a navíc je to dlouhé.

V mediích je tento fakt často potvrzován. Např. prohlášením mluvčího královohradeckého soudu v relativně jednoduché kauze „Kulínský“, že tento případ u jiných soudů může dopadnout zcela opačně. V podstatě stejnou perlu vyslovil v TV i dřívější soudce Ústavního soudu, tj. že je těžké předvídat předem rozhodnutí soudu. To vše bylo řečeno bez uzardění jako samozřejmost. Pana profesora Cepla si jinak vážím, ale nesouhlasím i s jeho dalším výrokem, že existuje neřešitelný problém, tj. jak soudit soudce a hlídat hlídače (snad přesná citace). A právě s tím je třeba něco dělat. Proto píši tuto kritiku takovým přehnaným způsobem. Nikdo z nás neví, kdy se dostane do soukolí justice. Na druhou stranu je třeba říci, že obraz justice zachraňuje fakt, že většina soudců jsou slušní lidé, kteří soudí odpovědně, i když je k tomu nic nenutí, ale jsou určitě tací (statistika platí i zde), kteří takovým morálním kritériím nevyhovují, a ti po celý profesní život škodí a jsou nezničitelní.

Nepředvídatelnost soudních rozsudků je i příčinou současného přetížení soudů. V opačném případě by většina soudních kauz skončila na úrovni advokátních kanceláří. Ty by mohly konat svou základní funkci, tj. radit svým klientům a hlavně kvalifikovaně odpovědět na klíčovou otázku, zda se vůbec soudit. Před soudním líčením jsou známy účastníkům sporu všechny hlavní argumenty. Pro kvalitního advokáta by pak bylo neúnosné zastupovat klienta v předem prohraném sporu.

Jaké jsou příčiny nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí? Soudce není nucen se zabývat podstatou souzeného sporu. Pro soudce je jednodušší a méně namáhavé se zaměřit na náhodně vybrané a nesplněné formality a nepodstatné nedostatky např. v uzavřené smlouvě, které nemohly nikterak ovlivnit vlastní spor, a na tom stavět rozsudek. Příkladem neřešení podstaty problému je i postup Ústavního soudu z nedávné doby. Svým výnosem či rozsudkem způsobil neodvolatelnost soudní funkcionářky - obecně soudních funkcionářů - pro neschopnost, a to i z rozhodnutí presidenta republiky, který je do funkce jmenuje. Je nad slunce jasnější, že jmenování do funkce presidentem může zrušit jen on, samozřejmě po jednoznačném doložení oprávněnosti odvolání. Při sporu může o oprávněnosti odvolání rozhodnout soud. To je daň za oslavné tirády při jmenování. Bylo by absurdní, aby nejvyšší představitel státu někoho jmenoval a někdo jiný by mu ho třeba za týden odvolal. Rozhodnutí Ústavního soudu je příkladem soudní ekvilibristiky vrcholného orgánu, kdy je pominuta podstata. Navíc bylo postupováno i proti duchu ústavy a přitom vlastně jde o žabomyší válku. Její tvůrci si totiž určitě nepřáli, aby neschopní soudní funkcionáři byli neodvolatelní. Hororem je, že ústavním soudcům je to zřejmě jedno a bude se kvůli tomu dělat další zákon či něco jiného a vůbec jim nevadí, že i dlouhou dobu mohou být ve významných funkcích lidé neschopní. Ať už mám pravdu nebo ne, jediným a rychlým řešením tohoto konkrétního případu bylo ověřit oprávněnost odvolání a tím i ověřit, zda moc výkonná nezasahuje do moci soudní. Vše i za cenu, že to asi není náplní práce Ústavního soudu. Teprve potom vyřešit zmatky v zákonech, které tuto situaci vyvolaly. Jestli se nemýlím, tak je možné porušit zákon, když hrozí velká škoda. Možná, že radit Ústavnímu soudu je drzost, ale nemohu si pomoci, je to tak.

Nepředvídatelnost rozsudků způsobuje i nezávislost soudců dohnaná ad absurdum tím, že soudce je nezávislý i na vydávání spravedlivých rozsudků. Stačí, když soudce vysloví v rozsudku svůj individuální, tzv. právní názor (v podstatě pro něj alibi), jehož kvalitu a hlavně spravedlnost nikdo už následně nezkoumá. Kárný senát trestá soudce maximálně za nedodržení termínů a dalších podobných nedostatků. Nikdy se v mediích neobjevila zpráva o potrestání soudce, jehož rozsudek někoho poškodil, přičemž z hlediska statistiky se to dít musí. Naopak je často trestně stíhán lékař pro špatnou diagnózou (analogie rozsudku), či jiný, zdůrazňuji neúmyslný, omyl nebo chybu.

Běžnou praxí je, že odvolací soud ruší rozsudek soudu nižší instance a nahradí jej rozsudkem zcela opačným. Výsledkem je existence dvou protichůdných rozsudků, což se řeší přiznáním „patentu na rozum“ vyššímu soudu. Přitom nutně aspoň jeden z rozsudků je justiční omyl. Otázkou je, k čemu jsou soudy nižší instance, pokud nenesou odpovědnost za své rozsudky. Většinou nemůže obstát vysvětlení tím, že se v průběhu času zjistila nová fakta. Jsou i případy, kdy i další vyšší instance zvrátí rozhodnutí na původní rozhodnutí soudu první instance a žádnému soudci v rámci nezávislosti se nic nestane.

Dalším neméně závažným důvodem jsou obrovské pravomoci a privilegia soudců jako je doživotní jmenování, a to už i soudce s minimální praxí a hlavně zkušeností, imunita spojená s nesnadnou odvolatelností a již zmíněnou nezávislostí, která v absolutní podobě ani nemůže existovat. Soudce je totiž především závislý na své profesní zdatnosti, morálních vlastnostech, pracovitosti či lenosti nebo i hlouposti. Žádný zákon to nezmění. Nejhorší je, že tyto pravomoci nejsou vyváženy vynutitelnou odpovědností.

Také lze položit ještě jednu provokativní otázku. Kdo rozhoduje při soudním jednání? Odpověď zní, že jsou to mnohdy advokáti zúčastněných stran. Důkazy jsou jednoduché. Bez advokáta jít k soudu je hazard, což je všeobecně uznávaná pravda. Dále existuje skupina obvykle mediálně známých advokátů, kteří obhajují bohaté darebáky a za obrovské palmáre jsou schopni je u soudu z toho vysekat. Za povšimnutí stojí, že pro takovou nekalou činnost už existují lidové termíny „vysekat“ či „čertův advokát“. Tito advokáti obvykle znají od svého klienta celou pravdu a v rámci nesmyslné mlčenlivosti mohou svému klientovi kvalifikovaně radit, kdy a jak lhát, co zamlčet a pod. V podstatě jsou to nepostižitelní komplici svého klienta – darebáka. Mladý a nezkušený soudce se může bát takové obvykle mediálně známé autority a i pro zkušeného soudce může být právní názor, obvykle dobře propracovaný a presentovaný zmíněným obhájcem, pohodlnou a bezpracnou cestou k rozsudku. Je třeba přiznat, že vypracování takového zvráceného právního názoru určitě vyžaduje v uvozovkách velké úsilí a znalosti zákonů ve smyslu „to by v tom byl čert, aby v té spleti a množství navzájem si odporujících zákonů se nenašel ten pravý“. Možná, že tato konstrukce je přehnaná, ale důkazem je, že někteří advokáti mohou i v tržním prostředí hodnotit své výkony astronomickými částkami. Darebákům stojí za to si je najmout. Je potom smutné, když i nevinný člověk se musí jistit takovým advokátem, pokud na to má.

Pro zajímavost ještě předkládám „zdůvodnění“, proč naše justice i přes popsané nedostatky je ve svém výsledku spravedlivá. Předpokládejme, že každý soudce rozhoduje náhodně (hodí si mincí). Dále předpokládejme, že je větší pravděpodobnost, že se bude odvolávat ten, který je přesvědčen o své pravdě a má ji. Poslední předpoklad je splněn, tj. vyšší instance má vždy zmíněný patent na rozum a ruší rozsudek nižší instance. Soudí se dvě strany. Strana P má pravdu a strana N nemá pravdu. V první instanci má každá strana stejnou pravděpodobnost, že vyhraje, tj. 1/2. Pokud prohraje strana P, tak se odvolá. Druhá instance opět rozhoduje náhodně, ale pravděpodobnost, že vyhraje strana N, je už poloviční, tj. 1/4 . Pravděpodobnost, že dvakrát za sebou padne stejná strana mince, je právě 1/4. U třetí a vyšší instance je už pravděpodobnost výhry strany N velmi malá. Z toho plyne ponaučení, že pokud jste přesvědčeni o své pravdě a máte dost peněz, tak se stále odvolávejte.

Neschopnost justice perfektně zobrazuje i fenomén Kájínek. Kde je profesní a stavovská čest soudce a celé justice, která tohoto recidivistu a dvojnásobného vraha doufám spravedlivě odsoudila a vůbec se nesnaží, ve svém zájmu, svůj verdikt před veřejností obhájit a jasně vysvětlit. Stačil by k tomu mnohem kratší článek než je tento a přitom by nemusely být publikovány choulostivé údaje. Naopak, zdá se, že brání i obnově procesu. Následkem je enormní nárůst publicity tohoto případu. Dokonce se má o tom točit film. Obávám se, že hlavní hrdina - Kájínek - bude mít blíž k postavě hraběte Monte Christa než k vrahovi a jeho soudce může být ten pověstný prokurátor Villefort ze zmíněného románu A. Dumase. Naše justice zapomíná, že je i druhý díl tohoto románu, nazvaný Pomsta. Nechtěl bych být v kůži Kájínkova soudce, jestli se nakonec ukáže, a to si ani já nepřeji, že jde o justiční omyl, což je krycí název pro vůbec nejhorší zločin vedle vraždy. V případě, že soudce měl či mohl mít důkazy o jeho nevinně, když rozhodoval, veřejnost bude žádat právem jeho potrestání. Doufám, že nějaký právní názor a nezávislost mu už nebude nic platná. I tento případ svědčí o nezodpovědnosti, až opilosti justice mocí soudní.

S jakoukoliv mocí, jak známo, je třeba nakládat opatrně. Nemám odpověď na otázku, proč je soudní moc jako pilíř demokracie přidělována doživotně a o moc výkonnou a zákonodárnou je třeba se ucházet znovu každé čtyři roky. Jsem přesvědčen, že při případném a opětném nástupu totalitního systému se tento pilíř stejně zhroutí sám. Tuto zkušenost už přece máme. Přesně definovaný dohled moci výkonné nad soudní by škodil mnohem méně než bezbřehá nezávislost. Nadarmo se neříká, že justice je stát ve státě.

Předpokládám, že případná následná diskuse bude pro mne zničující. Neznám totiž základní axiómy a obecná pravidla, na kterých právní věda stojí. Jestli aspoň něco zůstane, mělo by to stačit na důkladnou reformu naší justice.