Na internetu je dostupná část závěrečné řeči soudce Havlína, který byl odsouzen k dlouhému nepodmíněnému trestu odnětí svobody a pokutě. Doporučuji vyslechnout.

Soudce Ondřej Havlín byl shledán vinným z braní úplatků při souzení těch, kteří řídili v opilosti vůz, vzhledem k většímu počtu s ním souzených ve stejné kauze šlo nejspíše o dobře propracovaný penězovod jako přilepšení si k platu.

Ve zmíněné řeči pan soudce přirovnal výrok soudu k trestu smrti pro něj a jeho matku, jež má 92 let. Připustil sice, že se choval nevhodně a nezákonně, současně však argumentoval tím, že je malá ryba v hejnu korupčních žraloků současnosti, kteří plují beztrestně naší společností.

Od člověka, jenž dlouhá léta soudí a má dostatek životních zkušeností, bychom mohli očekávat poněkud sofistikovanější vyjádření ke svým přečinům. Argumentace, že on sice okno rozbil, ale Frantík to dělá taky a častěji, patří k úsměvnější části jeho řeči. To, že může být za svou nezákonnou činnost kriminalizován, musel pan soudce vědět nejspíše od prvního předání obálky s žádostí, aby trest jím vynesen byl jiný, než by dle zákona měl být. Existuje rovněž termín společenská nebezpečnost trestné činnosti, kterou nepochybně pan soudce zná. Jinými slovy, pokud mne přepadne v parku večer zločinec a oloupí mne, je to trestný čin, jenž je vtělen do trestního řádu. Pokud stejný čin provede kupříkladu policista, je jasné, že trest bude vyšší, neboť policie je zákonem daná složka ochrany společnosti a nikoli tím, čeho bychom se měli bát. Úplatný soudce jako nejvyšší instance spravedlnosti je nebezpečný ještě více.

Pan soudce si rovněž neuvědomuje, že je jeho potrestáním nejspíše zpochybněna řada jeho rozhodnutí, která ve své funkci učinil. Každý odsouzený může nyní znevěrohodnit výrok, pronesený sice jménem republiky, ale vyřčený odsouzeným úplatkářem. Být jedním z těch, který má právem pochybnost o správnosti jím vyneseného rozsudku, neprodleně tak učiním. Že to zabere zase mnoho času a nákladů, je více než jisté.

Argumentace „trestem smrti“ pro něj a jeho starou matkou je již vyslovené chucpe. Jestliže se totiž paní Havlínové v době pobytu syna za mřížemi cokoli zlého přihodí, není to vina pana soudce, ale společnosti, která zabránila synově péči tím, že jej uvrhla do kartouzy. Pokud by nešlo o vážnou věc, mohl by jeho výrok se značnými šancemi kandidovat v soutěži o největší veřejně pronesený blábol.

Pan soudce bude mít nyní dostatek času. Měl by jej využít k sepsání pamětí, v nichž by mohl pro své zpytování svědomí a pro poučení dalších vylíčit svou cestu od počátečního slibu absolutní spravedlnosti presidentu státu až po zaklapnutí mříží. Mohl by rovněž dokladovat pravdivost cimrmanovského rčení: „Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš“. Při poslechu pana soudce v jeho závěrečné řeči mám pocit, že některé výroky největšího Čecha mají universální a absolutní platnost.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora