Bůh ochraňuj má lidská práva před ochránci lidských práv

V přímém přenosu jsme svědky dláždění cesty do pekel dobrými úmysly. Naše nejvyšší ochránkyně lidských práv národu sdělila, že není právo jako právo, některá práva jsou si rovnější. Paní ombudsmanka došla k závěru, že vlastnické právo, garantované ústavním zákonem, je menší, než právo být nediskriminován, garantované antidiskriminačním zákonem. Vlastnické právo nemůžeme prý chápat neomezeně, na rozdíl od práva nebýt diskriminován. V důsledku toho, dle výkladu paní ombudsmanky, nemůže si sprostý vlastník nemovitosti určit, komu pronajme svou nemovitost, a nevpustí-li do svého bytu bydlet třeba Roma, jedná protizákonně, rasisticky a zaslouží trest. Jako odstrašující příklad pak uvedla jakousi ubohou realitní makléřku, která bez obalu sdělila romské zájemkyni, že majitel bytu si Romy za nájemce nepřeje.

Pomiňme nyní, že s 99% jistotou se u majitele ani makléřky o žádný rasismus nejedná. Bez příkras řečeno, ve „vybydlování“ bytů jsou naši romští spoluobčané šampioni. To, že neexistují v tomto směru statistiky, neznamená, že to není pravda, ostatně lze to snadno ověřit třeba u úředníků, kteří mají na starosti městské byty. Myslím, že paní ombudsmanka to na nejbližší městský úřad v Brně nemá tak daleko, aby nezjistila potřebné informace. Pokud to však neví ombudsmanka, soudce, železničář a jiní, protože nemají, co by pronajímali, pronajímatelé bytů to ví naprosto jistě a z přirozené opatrnosti proto raději takové nájemce nechtějí, neboť škody na jejich majetku jim pak žádná ombudsmanka, soudce ani železničář nenahradí. Avšak i kdyby měla ombudsmanka pravdu a onen majitel bytu byl rasista, je to jeho byt a jeho věc. Nesmí rasismus veřejně projevovat, ale je jeho právem si určit, komu dá všanc svůj majetek, koho si pustí do své nemovitosti. Byť by jeho kritéria byla zavrženíhodná, platí „můj dům, můj hrad a moje podmínky“. Nechce-li aby u něj bydlel Rom, plešatý zpěvák nebo učitelka, tak tam prostě tyto osoby bydlet nebudou. Právo nebýt diskriminován není nad ochranou práva vlastnického. Můžeme si o majiteli myslet, že je zaostalý hlupák, ale nemůžeme mu přikazovat, jak má nakládat se svým majetkem, a už vůbec ne ho trestat za to, že s ním nakládá podle svého uvážení. Je v rozporu se zdravým rozumem, aby pronajímatel bytu tím, že naplňuje své ústavní právo nakládat se svým majetkem podle své vůle, současně porušoval zákon, jak tvrdí ombudsmanka.

Ale když už jsme u toho porušování práva, jednou ze zásad pro instituce řídící se veřejným právem je zásada, že je zakázáno vše, co není zákonem povoleno. Paní ombudsmanka má zákonem určeno působit k ochraně osob před jednáním nebo nečinností úřadů a dalších institucí. Ne tedy před jinými soukromými osobami, jako jsou nechutně bohatí majitelé bytů či jimi najatí neméně nechutně bohatí realitní makléři. Zákon také nedovoluje ombudsmance najímat si konfidenty placené z peněz daňových poplatníků, a to ani na odhalování zakuklených rasistů mezi vlastníky realit. V daném případě si najala ombudsmanka k odhalení rasistů mezi makléři romskou konfidentku, která sice ve skutečnosti žádné bydlení nechtěla, do věci šla s cílem dopadnout nějakého nekorektního majitele bytu a když se jí to povedlo, tak to tu chuděru natolik rozhodilo, že žádá stotisícové odškodné. Paní ombudsmanka je toho názoru, že na ně má právo, protože prý ve Švédsku už nějací konfidenti s žalobami uspěli.

Paní ombudsmanka se nijak netají se svým marxistickým světonázorem. Bohužel její počínání potvrzuje, že učinit z marxisty ochránce lidských práv je stejně pošetilé, jako učinit z pyromana hlídače ve skladišti benzínu. Ve svaté touze chránit práva jedněch (zpravidla nějaké menšiny) neváhá hrubě porušovat práva druhých. Z úřadu, který si hlavně díky osobě prvního ombudsmana začal získávat u obyvatel jistý respekt, se stává úřad, z kterého bude mít prostý příslušník střední třídy spíše strach, než aby se na něj s důvěrou obracel. Jak bude vypadat ideální svět podle Anny Š?

V budoucnu nejspíše majitelé bytů budou mít strach veřejně je nabízet k pronájmu, tak to půjde jen takovou neoficiální cestou, přes známé, známé známých… Ti méně opatrní inzerovat budou a také se budou bát odmítnout zájemce, který se jim nezdá, neboť nikdy nebudou vědět, není-li „povoláním“ příslušník nějaké menšiny. Pak budou marně plakat nad vybydleným příbytkem. Ti ještě neopatrnější takového zájemce odmítnou. Pak budou čelit žalobám na odškodnění nemajetkové újmy a pokutám za diskriminaci. Bude to ideální stav. Jako houby po dešti vyrostou specializované advokátní kanceláře, které budou posílat profesionální oběti diskriminace poptávat bydlení doufajíce, že budou odmítnuty. Následovat budou žaloby na nemajetkovou újmu. Slušná živnost a nejlepší na ní bude, že na rozdíl od normálního živnostníka nebudou oběti diskriminace zatěžovány povinností platit daně, vypisovat daňová přiznání, kupovat registrační pokladny a podávat statistická hlášení ČSÚ, jak se jim vede.

V současné době leží v parlamentu návrh zákona rozšiřující pravomoci ombudsmana. S ohledem na počínání toho nynějšího bych jeho přijetí zvážil nebo alespoň odložil jeho účinnost na dobu, kdy vyprší paní ombudsmance mandát. Půjde-li to takhle dál, přemění nám úřad ombudsmana na něco mezi Orwellovým ministerstvem lásky a úřadovnou gestapa.