PRÁVO: Náhubek pro média omezí nejen je
Zákaz zveřejňovat odposlechy podezřelých rozhovorů sice totiž omezí možnost médií upozorňovat na jevy, které nemají mít v demokratické společnosti místo, ale především ipso facto zabrání občanům dovídat se, co se kde děje proti jejich zájmům. Nasazení náhubku médiím bude znamenat omezení služby poskytované veřejnosti - neboť média nejsou než služba působící na trhu informací - a tím se znesnadní uplatnění občanova práva svobodně vyhledávat a přijímat informace. Čím méně budou vědět média, tím méně budou vědět občané, tím méně bude vidět za fasádu politiků. A tím menší bude nebezpečí, že by se občan dozvěděl, jak politici nakládají s jeho důvěrou nebo jak ji zneužívají ve prospěch ani trochu obecný.
Zákaz zveřejňovat odposlechy podezřelých rozhovorů nezabrání pořizování těchto odposlechů, ať už oprávněnému či neoprávněnému, ani tomu, aby se informace v nich obsažené nedostaly k uším těch, kterým nebyly určeny. Jen se víc stanou zbožím na černém trhu a místo veřejnosti se jejich cílovými odběrateli stanou vyděrači a potažmo svět zločinu. Ale právě o to možná politikům jde a víc kalných vod jenom vítají. Nasazený náhubek nepřipraví žádného novináře o práci, žádné médium kvůli tomu nezavře krám, prostě jen bude nabízet jiné informační zboží. Ale bit bude občan, kterému budou nasazeny klapky na oči a na uši, aby neviděl a neslyšel, jak se věci mají a nedělal si o stavu věcí jiný obraz, než si přejí politici.
O to jde 129 poslancům českého parlamentu, kteří schválili novelu zákona o trestním řádu, zakazující zveřejňovat „informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu“. Po politicích selhal i soudce Listina základních práv a svobod sice připouští možnost svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, „jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. To však neznamená ochranu politiků před zjištěními nevrhajícími na ně příliš lichotivé světlo nebo čímkoliv narušujícími image, které politici o sobě vytvářejí. Ostatně listina upozorňuje, že omezení zaručených svobod a práv „nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena“. Získávání informací o chování politiků, ať už je bezúhonné nebo úhonné, od podezření z nekorektního jednání přes politikaření, koketování s lobbismem, protekcionismus až po korupci, či dokonce zločin, proto nejde zapudit poukazem na ochranu práva a svobodu toho, kdo tak činí.
Rovněž zákrok proti Sabině Slonkové je motivován snahou napříště zabránit občanům, aby se dovídali o nestandardním chování některých subjektů politické scény, přinejmenším vyvolávajícím oprávněné otázky a v horším případě otevřeně podezření, cože se to vlastně děje za občanovými zády. Místo vysvětlení, o co vlastně šlo ve šmé, na něž novinářka politikům přišla, reagovali postižení naopak tím, že zmobilizovali státní správu, aby kriminalizovala, jak se to vůbec mohlo „dostat ven“. Na občanovo právo svobodně vyhledávat a přijímat informace se dokonce neohlížel už ani soudce.
Je nejvyšší čas otevřít oči. Úsilí českých politiků znesnadňovat práci novinářů již dlouho míří k mnohem vyššímu cíli, jímž je vůbec svést k nule a zašlapat svobodu projevu a právo na informace, dosud zaručenou jedním z nejvyšších zákonů. Zítra však může následovat omezení jiné svobody a pak další. Až se postupně naplní nahlas nevyslovovaný sen 129 poslanců českého parlamentu o diktatuře s neomylnými vůdci a poslušným lidem. O to dnes běží, milý občane.
LN, 11.2.2009
Autor je publicista