Ombudsman Stanislav Křeček se na internetovém portále parlamentnilisty.cz z 26. 3. 2022 mimo jiné zabýval svobodou slova. Podle něj je na rozdíl od Spojených států, kde můžete říct skutečně absolutně všechno, „naše historie jiná a svoboda slova má svá omezení.“ Je prý tomu tak z důvodu odlišné historie. Bylo by zvláštní, kdybychom si z historie přinášeli nějaká historická traumata. Co by to asi tak mohlo být? A proč vůbec má u nás svoboda slova omezení, která vyniknou v určitých situacích. Jen co nejvyšší státní zástupce Igor Stříž zmínil možnost ukládání nepodmíněných trestů za verbální trestné činy, jistá nejmenovaná herečka vyhrožovala lidem s jinými názory, než má ona, že je bude udávat, jejími slovy „hlásit policii“, protože to je „trestný čin“. Je taková schopnost v určitých situacích vypouštět běsy dána nějakou naší historickou zátěží?

Císařský patent ze dne 27. 5. 1852, č. 117 ř. z. – Trestní zákon o zločinech, přečinech a přestupcích znal verbální delikty. Z filmové veselohry od Marina Friče Anton Špelec ostrostřelec snad každý zná scénu, ve které je Anton Špelec v podání Vlasty Buriana odsouzen za výrok „císař pán je vůl“ ke třem měsícům nepodmíněně. To už byla doba liberální, v předcházejícím století by mohl být udělen trest smrti, neboť urážka majestátu byla jedním z nejtěžších zločinů. Ke konci monarchie hrozilo za urážku Veličenstva výjimečně až deset let. Zákon chránil i členy panovnického rodu. Někdy docházelo k legračním situacím, jak o tom svědčí některé případy.

Dne 2. února 1891 přišel do nádražní restaurace v Německém Brodě jistý JUC. Jaroslav Seidl. Byl ve veselé náladě. Vypil deset piv a několik lahví šampaňského. Tuto konzumaci později u soudu potvrdil hostinský Jan Münzer. Prý se všichni výborně bavili. Krátce před půlnocí alkoholem těžce podroušený kandidát obojího práva zvolal „ať žije náš nejmilostivější cár, Alexandr III.!“ a těžkým hlasem zapěl „bože carja chraň!“ Tím byla zábava pokažena. Vše rázem utichlo a přítomní koukali jeden na druhého. Seidl pokračoval v prozpěvování ruských písní a provolával slávu ruskému carovi. Přítomný lékař se jej snažil marně uklidnit. Krátce na to putoval Seidl do vězení za zločin urážky Veličenstva podle § 63 trestního zákona. Pikantní je, že policii přivedli dva místní cukráři. Seidlův bratr provozoval v Německém Brodě cukrářství a udavači předpokládali, že lidé nebudou nakupovat u bratra velezrádce. Soud poslal Seidla do vězení na pouhé tři dny! Deset piv a několik lahví sektu bylo pro soud významnými polehčujícími okolnostmi.

Trestní zákon, podle kterého byl odsouzen fiktivní Anton Špelec (a také hostinský Palivec v Haškově Švejku) i skutečný JUC. Seidl, převzalo po roce 1918 Československo do svého právního řádu. Jen ustanovení o urážce Veličenstva v hlavě sedmé (§§ 58-67) byla zrušena zákonem č. 50/1923 Sb. z. a n. na ochranu republiky. Namísto urážek Veličenstva byly nyní postihovány neslušné výroky o určitých osobách. Ochrana šla od prezidenta, jeho náměstků, zákonodárného sboru, vlády, jejího předsedy atd. až po guvernéra Podkarpatské Rusi.

Trestní zákoník z roku 1852 se v Československu používal s terminologií, která byla duchem starého mocnářství silně prodchnuta. Např. označování představitelů státní moci jako „vrchnost“, do níž se počítali úředníci, soudci, zaměstnanci nebo zřízenci státních či obecních úřadů, četníci aj. Není právě v tom starém oficiálním dělení na nadřazenou „vrchnost“ a ostatní podřízené ono známé české dělení na „oni“ a „my“?

V poslední době dochází k jakési konvergenci v chápání svobody slova v evropském kontinentálním pojetí a v chápání svobody v zemích, kde se může beztrestně říct „absolutně všechno“. I ve zmíněných Spojených státech mohou mít verbální projevy závažné důsledky, i když ne v trestním právu. Svoboda slova je limitována nesením důsledků za vyslovení „nesprávných“ názorů. Státní represi nahrazuje společností praktikovaná ostrakizace, vylučování, ignorování nebo izolace neoblíbených jedinců. Děje se to v různých oblastech profesního života, školství, akademické sféře, umění aj.

Zůstaňme ale u té naší odlišné historie, díky níž prý u nás není neomezená svoboda slova. Co jsou ta historická specifika? Proč najednou opět může vzniknout situace, kdy názor odlišný od mainstreamu nebo nedostatečné projevování nadšení z jednostranné propagandy je málem vlastizradou? Vlny nenávisti, blokování různých webů, degradace veřejné debaty (může se jen fandit), udavačství nebo snaha vynutit si nátlakem určité chování, radost z toho, že se někomu dá způsobit problém, uplatňování principu kolektivní viny, to vše se děje v zájmu „dobra“.

Je to vynikající živná půda pro nějak postižené a frustrované, kterým se snadno dostává pozornosti. Na podobných situacích se kdysi odehrávaly šílenosti kolem čarodějnických procesů. O těch jevech se hovoří, ví se, že to tak je, ale co s tím? U nás za daného stavu asi nic. Je to totiž zákonitý důsledek aplikace omezené svobody slova. Tvrdit, že regulace svobody slova je u nás dána nějakou odlišnou historií, která si to tak vyžaduje, je čirý nesmysl. Lidé jsou v zásadě všude stejní. Všude, kde by byla omezená svoboda slova a justice by ochotně pronásledovala za pouhý názor, by to vedlo k propadu společnosti do morální bídy. Pouze kde se spoléhá na soudnost lidí udělat si vlastní názor, bere se vyšinutým jedincům a bláznivým aktivistům snažícím se strhnout pozornost konáním „dobra“ vítr z plachet. Naše historie je v tom nevinně. Máme jen smůlu v tom, že to právní dědictví stařičkého mocnářství, v němž „vrchnost“ pečovala o své poddané, s sebou i ve 21. století vláčíme jako kouli u nohy.