aneb Rovnostářská nenávist k rozmanitosti coby peklo

Odvěká právní zásada „můj dům, můj hrad“ – tj. ve svém domě, na svém vlastním pozemku si pravidla určuji já, majitel - je jedním z nejzákladnějších principů svobodné společnosti. Bez ní neexistuje nejen svoboda, ale ani soukromí, úcta k jednotlivci a jeho jedinečnosti – a tudíž ani slušnost.

Porušování této zásady by mělo být proti dobrým mravům.

Proč tedy naše poslance a ministry nenapadne tento princip aplikovat i na restaurační zařízení? Jako zákazník jsem v nich hostem, nikoli pánem, tudíž pán, majitel, má mít právo určit, zda v nich - a kdy - se kouřit smí, nesmí či musí.

Majitel. A jediné, co stát má od něj požadovat, je, aby zákazníkům na ceduli na dveřích oznámil, zda je to restaurace kuřácká, nekuřácká, a v jakých hodinách.

Proč by neměla být variabilita, rozmanitost? Některé by byly čistě nekuřácké, jiné dobrovolně kuřácké – a některé, kdyby to majitel-podivín rozhodl – povinně kuřácké: vejdeš - a hned si musíš zapálit cigaretu. Já osobně bych do takové nikdy nevešel, ale respektoval bych volbu, rozhodnutí či originalitu - jiné slovo pro podivínství - jejího majitele. Jeho dům, jeho hrad…

Žij a nech žít. Proč nemůžeme mít takto svobodnou, tolerantní společnost? V situaci, kdy na každém kroku je nějaký fast-food, jenž kouření nepřipouští. A na každém půlkroku čínské (vietnamské) bistro… Že by nebyla dostatečná - a dostatečně pestrá - nabídka pohostinských zařízení, toho bych se fakt nebál.

Ne jeden, ale dokonce dva návrhy zákonů jsou v Parlamentu o zákazu kouření: vládní a poslanecký. A ten vládní chce taky nařídit, aby v každém restauračním zařízení byl povinně minimálně jeden nealkoholický nápoj levnější než pivo.

Proč? Proč to tak musí být? Proč to opět nenechat na hostinském, za jaké ceny bude své nápoje prodávat? Uvažme, mladým do 18 let je už dnes zakázáno alkoholické nápoje prodávat, takže onen Befehl se bude týkat dobrovolných a svobodných - po schválení návrhu už nesvobodných - vztahů mezi dospělými.

Vůbec nepochybuji o tom, že Česká republika je světovým unikátem v tom, že v hospodách je pivo levnější než voda. Ale proč to měnit? Jsme alespoň světově zajímavější. Ano, my pijeme pivo a máme je rádi levné, to jsme my, Češi (což říkám jako moravský Slovák); světe, smiř se s tím! A když se to někomu nelíbí, ať žije či je na dovolené v zemi jiné.

Jsme prostě v tomto unikátní – stejně jako v tom, že jsme jedinou zemí na světě, která se ve své státní hymně zmateně ptá, kde je její domov. Šmahem proto naši hymnu odvrhneme a budeme ji měnit?

Prostě originalita, unikátnost, zvláštnost, jedinečnost, excentricita jsou dobré, nikoli špatné. Jsou zajímavé. Jsou příznakem i důsledkem svobody. Kdo je nenávidí, nenávidí svobodu.

V různých městech světa mám své zamilované hospody. Od Venice Beach v LA v Kalifornii, přes Alexandrii ve Virginii, Philadelphii v Pensylvánii, Alpbach v Tyrolsku, až po Jeruzalém v Izraeli. Někdy se do nich dostanu jednou za rok, někdy jednou za deset let.

Ale pokaždé na to známé a oblíbené místo vejdu, dám si jedno pivo a dívám se. Dívám se na lidi, kteří tam taky sedí, a všímám si, jak vypadají, jak se mění, jak se za ten rok či desetiletí změnili a obměnili.

Peklem by bylo, kdyby to všude na světě bylo stejné. Stejné interiéry, stejné pivo, stejné ceny, stejní lidé. To je má představa pekla.

A ráj - ráj, to je rozmanitost.

Vláda a parlament mají našlápnuto učinit malý, maličký krůček k tomu, aby se náš život zase o trošičku přiblížil peklu.