19.8.2022 | Svátek má Ludvík


PRÁVO: Mít děti je u nás trestné

30.11.2006

Bezpečnost dětí je důvodem, proč nejrůznější úředníci obtěžují a ztěžují životy rodičům. Rozhodovat o osudu vlastních dětí je zakázáno. Nemohu si pomoci, ale takové signály nám dali, pravděpodobně v nechtěném souznění, bývalý ministr vnitra František Bublan, který žádá i pro malé děti pasy, a odvolací soud v Olomouci, který chce řešit případ malého Matěje, který nehlídán vypadl z vlaku. Nesmysl pasů pro novorozence a smrt onoho malého chlapce, to jsou jen dvě strany téže mince.

Snaha politiků vládnout - tedy nakazovat, zakazovat či přikazovat prostřednictvím zákonů - nese svoje ovoce. Nemohu mít jiné označení pro to, co obhajuje bývalý pan ministr Bublan, než arogance a pohrdání dětí rodiči. Bublanova obhajoba je z právního hlediska směšná. Zákon je potřebná úprava práv občanů, a ne jejich ponižování. Prosím, všimněte si slova potřebná úprava, nikoliv úprava nesmyslná. Fascinující jsou v této souvislosti i argumenty pana Bublana. Kdyby alespoň použil politické - tedy ideové argumenty, ale co říká místo toho? Jenom úřednické koktání o potřebě obstarání si nesmyslných papírů, a tak zajištění práce úředníkům za účelem odůvodnění jejich existence. A to jsem se naivně domníval, že stát má na rodičovství a jeho podpoře zájem.

Přímou souvislost má dle mého soudu i zvláštní rozhodnutí ve věci matky mrtvého chlapce. Nechápu společenský zájem na stíhání rodiče, kterého postihla náhodná smrt jeho dítěte. Matka je potrestána přece více než dost. Jestli je potřeba chránit děti před násilím ve formě týrání, tak je to pochopitelné. Úmysl porušovat morálku je zde zřejmý. Trestní zákon přece chrání morální rozměr rodičovství. Jenže náhoda a nedbalost nejsou úmysl. Jsou neštěstím a to trestá podle míry zavinění vyšší spravedlnost - zármutkem či výčitkami třeba na celý život. Nechápu tedy pak úvahy, které vede soud, když říká: Musíte posoudit, jak se v řízení bude chovat matka, jaký bude její postoj. Nevím, kdo v sobě má morální odvahu soudit míru zármutku nad ztrátou dítěte. City jsou totiž soukromá věc.

Pokud matka nehne ani brvou, je to její věc. Pokud se zblázní, je to také její věc. Nehlídala dítě, je to také její věc. Dítě přece není majetkem státu, který musí být chráněn před náhodou či nedbalostí. Dítě má ochranu jako lidská bytost před úmyslným ohrožením jeho zdraví či života. Soud se tak v této věci podílí na vymezení toho, co je soukromé a co veřejné. Rozhodnutí stíhat matku za nedbalost při hlídání dítěte je překročení hranice, za niž stát nesmí směrem do soukromé sféry svých občanů. Velmi smutné je, že se tak připojuje soud k podivné politické kultuře postihu rodičů. Ve veřejném prostoru se tak podpora rodičovství stává pouhou proklamací, jejíž obsah je naplňován přesně opačně. Stát ve skutečnosti rodičovství trestá.

Narozením dítěte počíná úřední buzerace, maskovaná tzv. rodičovskou odpovědností od přikazování výběru jména, obtěžování s pasy až po dohlížení orgánu péče o dítě, a výchova dítěte je pak do doby zletilosti ještě pod trestněprávní sankcí, která přesahuje rozumné požadavky na oprávněný vstup státu do soukromí jednotlivce.

Možná to není úplně jasné, milí úředníci a politici, ale děti opravdu potřebujeme.

Když nebudou, kdo vás bude volit a kdo vás bude živit ze svých daní?

MfD, 28.11.2006

advokát



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!