Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Důvodem je do očí bijící podjatost. Jak to, že Zemanův člověk milost dostal a tisíce jiných nikoliv? Předchozí dva prezidenti jich omilostnili několikanásobně více a byli mezi nimi i vrazi. Současný omilostněný korupčník alespoň není svému okolí nebezpečný. Much Ado About Nothing

Myslím, že jako právník by mohl znát, proč tento "feudální přežitek" existuje.

Zákony, i kdyby byli sebelepší, nikdy nemůžou myslet na všechny možnosti a okolnosti. Je proto dobré, že existuje určitá pojistka pro takové případy. Říká se tomu i odstranění tvrdosti zákona.

Samozřejmě je tu riziko zneužití milosti, ale to riziko je přijatelné ve vztahu k nepravostem, které by absencí milosti vznikli.

No fajn - a proč tedy tento feudální přežitek ústavodárci do ústavy pro Havla nacpali?

Osobně jsem přesvědčen, že přežitek je i funkce prezidenta, který by podle pražskokavárenského výkladu ústavy měl být jen kladečem věnců a metalizátorem každého, koho mu vláda a parlament předloží.

Výraz milost se příliš nehodí do současné společnosti která se snaží horlivě každý výraz vyjadřovat nějakou zkomoleninou jazyka anglického. Milost má však stále své místo v oblasti teologie. Je spojována velmi úzce s Bohem a vyjadřuje takové jednání, kdy nejsme trestáni tak jak bychom si zasloužili.

k P. Urban, 7.4.2022, 09:05 Obecně: Soudy především poskytují ochranu právům. SZ úkolem je jistě i vyhodnotit činu nebezpečnost. To je pravda. SZ viní, soud zkoumá SZ tvrzení. Naznačuje-li P. Urban, že SZ a soudy tvoří jakousi instituci, která společně zvažuje nebezpečnost, pak se P.U. mýlí. SZ je před soudem jen jedna strana; obyčejně ze dvou. SZ před soudem tvrzení musí mít stejnou váhu jako obhajoby tvrzení. Soud pak soudí a rozhodne, čí stanovisko považuje za soulad s právem, čímž mu poskytuje ochranu.

P.U. se pak ptá, zda čin ŘEŠIT i za cenu bezvýsledných letitých procesů. Špatně položená otázka. Ptejme se zda čin VYŘEŠIT. To jistě ano,je to vlastně soudu povinnost. Právo má však i ekonomickou stránku.Je třeba mít správně nastavený soudní systém; především soudní hierarchii. Rozhodovat na vyšším a vyšším stupni, neposílat kauzy sem a tam. Rozhodnutí stupně nejvyššího je pak konečné. No a protože v ČR slovo nejvyšší mají dva, plus soud ústavní, není nejvyšší de facto žádný. I to je pak příčina nekonečných procesů.

Selhání, které je zaštítěné správně nastaveným a administrovaným systémem, je přijatelnější než jednoho člověka selhání. Ne proto, že jedno nebo druhé je pak méně nebo více důležité, ale proto, že u systémového je předpoklad, že čin bude lépe zvážen, a že selhání budou méně častá.

Milost má myslím i v demokracii své místo. Předpokládá se ale, že ji uděluje soudný člověk.

Společné zvažování nebezpečnosti ze strany SZ a soudů nenaznačuji. A nemyslím, že ji chtěl naznačit autor článku, ze kterého jsem společný úkol těchto institucí (což není totéž, jako společná práce) opsal.

Zda předpoklad o lepším zvážení selhání zaštítěné správně nastaveným a administrovaným systémem je otázka pro praxe znalejší. Třeba pana Zdeňka Jemelíka.

Ano, také mám pocit, že milost už do našeho světa, stále více nelítostného, už nepatří. Stále lépe si pamatujeme prohřešky (těch druhých), stále sofistikovaněji jim je umíme připomínat. Na někoho něco vědět, toť v dnešní době k nezaplacení! Nagativní detaily z života nacistů z druhé světové, doposud neodhalené, se objevují jeden za druhým. Odpudivé detaily z života popřevratových komunistů tím spíše. Ty z života nepohodlných lidí, kteří nás kritizují, mají cenu zlata. Kompro, to je něco. Mít na každého jeho kryptonit, co ho ochromí a půjde z cesty nebo se k nám přidá. Institut odpuštění? Ví dneska vůbec někdo, co to slovo vlastně do důsledku znamená? A k čemu je odpuštění dobré?

Institut milostí za tato vybočení nemůže a je zcela namístě.

Úkolem státních zástupců a posléze prvoinstančních či odvolací soudců je, mimo jiné, aby mj. důsledně a odpovědně vyhodnotili společenskou nebezpečnost jednotlivých činů. To je pravda, kterou nikdo nepopírá. Stejně jako obhájci prezidentských abolicí nepopírají, že by měla být používána uměřeně a neměla by sloužit k beztrestnosti kamárádšoftů.

V případě oné seniorky pěstující konopí ale tyto orgány evidentně selhaly. Není tedy odvolávání na systém alibistické? Neměli bychom státní zastupitelství a soudy zrušit, aby státní zástupci a soudci nebyli v pokušení své moci zneužívat? Nebo platí, že lidská selhání zaštítěná systémem jsou přijatelnější, než selhání člověka, jehož pravomoci stojí nad tímto systémem? Nebo není ani tak důležité, jak to funguje, jako spíš formalizování úkolů? Které v případě prezidentské abolice skutečně chybí. Nebo jde hlavně o to, aby se pochybení dala za každou cenu řešit, i kdyby to mělo znamenat bezvýsledné letité procesy? To je namístě, pokud je poškozen někdo (konkrétní, ne společnost), kdo poškozen být nemá. Platí to ale i o nepotrestání někoho, kdo by potrestán být měl?

Autor má pravdu, že institut milosti pochází ze středověku, ne z osvícenského racionalismu. To je ale spíš důvod pro jeho zachování. Protože i tady platí, všeho s mírou. Systémové uvažování (je/není to součást systému) v přiměřené míře nás činí chytřejšími, když už ne moudřejšími. V absolutní podobě se stává debilizátorem. Nejen v případě marxismu-leninismu blahé paměti.

Věc milostí se zdá býti v ČR problém. Mám jedno řešení. Přestat se domnívat, že Česká republika je snad právní stát. Pak institut české milosti přestane možná působit cizorodě. Myslím, že bychom se měli začít rozhodovat, zda nám jde o právní stát, nebo o něco ala středověká monarchie. Potom, právní kontinuita demokratického (snad) státu se zločinným režimem je další nevyřešený problém. Opakování matka moudrosti.

Není žádný problém aby se sešla ústavní většina a institut prezidentské milosti zrušila.

Jenže ústavní většina jsou 3/5 z 200 poslanců, t.j. 120. Plus 3/5 senátorů.

"Není žádný problém aby se sešla ústavní většina . . . "

Jenže ono jaksi nestačí, "aby se sešla". On je většinou problém i při hlasování o běžných zákonech, tedy aby jich volila aspoň polovina z přítomných, což jsou ti kteří "se sešli".