... kdyby mohla, tak nevím, co by si myslela o odsouzení, věznění a následném omilostnění "progurátorky" Brožové Polednové. Já v době toho procesu sice již žil, ale díky nízkému věku si samozřejmě nemohu nic pamatovat. Ale myslet si mohu, a sice, že největší zločin Brožové Polednové bylo to, že se v relativně dobrém zdraví dožila dnešních dnů.

A protože lid si žádá odsouzení tehdejších činů, tak jediný, koho bylo možné trestněprávně stíhat, je právě ona, tehdy mladá a nedostudovaná "prokurátorka". Hodila se komunistickému režimu jako jakýsi vývěsní štét, jako osoba, která je o vině obžalovaných neochvějně přesvědčena, a svoji propagandistickou roli sehrála vskutku znamenitě. Působí ještě po šedesáti letech. Ale skutečný podíl na těch rozsudcích smrti? Podle mě zcela nulový. Ta rozhodnutí padla někde jinde, a sice ve vedení KSČ. A propagandistický podíl Brožové Polednové? Asi takový, jako byl podíl tehdejších stalinistů, mezi nimiž prý nejvíce vynikal Jiří Ruml. Ovšem kabát převlékl včas, či lépe řečeno KSČ ho z toho kabátu vysvlékla.

A proč jsem si zrovna dnes vzpomněl na tento proces? Zaujala mě totiž tato věta z blogu Edy Seiberta na BB LN: "Hned v úvodu dal soudce Pacner najevo, že chce projednávání ukončit, bez toho, aby u soudu zazněla i jen proklamativní obžaloba ne jen jednoho bachaře, ale také celého systému socialistického vězeňství, který byl součástí a pokračováním represí, fyzického i psychického teroru proti politickým vězňům tehdy vládnoucí KSČ proti názorovým odpůrcům."

Ale to je podle mého názoru stejná mýlka jako v procesu s Brožovou Polednovou. U ní nebyl k dispozici nikdo druhý, koho by bylo možné obžalovat, a tak to všechno "odnesla" ona. A zde autor, Eda Seibert, žádá, aby součástí procesu o nějakém konkrétním zločinu padala politická hodnocení nějaké doby či činnosti. To ale není úloha trestněprávního soudu. Ten má zjistit, zda došlo k protiprávnímu jednání, jaké jednání to bylo, zda je trestné a pod jakým paragrafem, zda je čin nade vši rozumnou pochybnost prokázán a tak dále. A ne vynášet politické deklarace o té které době.

V souvislosti s procesem s bachařem Vondruškou mě také napadla ještě jedna věc. Popravdě řečeno, napadla mě před několika lety. Tehdy jsem o tom případu četl poprvé a nabyl jsem dojmu, že političtí vězňové si na činy bachaře Vondrušky vzpomněli až tehdy, když se objevil v parlamentu. To, nezlobte se, mi hlava nebere. Protože, pokud by mě někdo týral takovým způsobem, jak jsem se to před těmi asi třemi lety dočetl (hlavu do záchodové mísy a podobně), tak nechápu, proč s tímto obviněním někdo přichází až patnáct nebo více let po pádu totality. Vždyť přece stačilo někdy v roce 1990 podat trestní oznámení a nebylo nutné čekat tak dlouho, až se onen bachař objeví jako ústavní činitel. Věznice má samozřejmě přesné záznamy o tom, kdo, kdy a kde tam sloužil. Bachaři přece nebyli nějaká anonymní masa, která hází kameny. Byli přesně evidováni.

Já mám prostě zásadní odpor k takzvaným exmplárním trestům. I když to samozřejmě je hrubá nadsázka, tak by šlo krásně říci, že v roce 1950 popravila komunistická moc exemplárně Miladu Horákovou, aby zastrašila a paralyzovala politickou opozici. Naše společnost pak odsoudila Brožovou Polednovou bez ohledu na skutečný podíl viny jen proto, že nikdo jiný. Nyní je souzen bachař Vondruška. Netuším, zda je vinen či není, ale mám silný pocit hraničící s jistotou, že po jeho "automatickém" odsouzení je voláno proto, aby tím byl odsouzen celý vězeňský systém totalitní doby. Ale soud má posoudit konkrétní vinu konkrétního člověka a ne pronášet politické deklarace.

A neodpustím si poznámku, že ze stejného soudku je i rozsudek nad "pirátem Lacinou". Atmosféra ve společnosti byla jednoznačně nastavena proti "pirátům". Z velké části je totiž odpor vůči pirátům založen spíše na jakési závisti a nevůli vůči řidičům, kteří ve výkonných limuzinách brázdí naše dálnice v levém pruhu, než na tom, že by jejich jednání bylo nějak extrémně nebezpečné. Nebezpečné je pouze psychologicky, nikoli fakticky. A v této atmosféře padl rozsudek "úmyslně vytlačil z dálnice auto". A já jsem velmi zvědav, co na to řekne odvolací soud, protože dle mého názoru byl soud prvé instance v důkazní nouzi a vynášel rozsudek spíše na základě pocitů a tendenčních výpovědí spolupachatelů té nehody než na prokázaných faktech.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem