Ústavní soud to má těžké. Některá jeho rozhodnutí jsou nesrozumitelná, jiná moc dlouhá, prostým lidem neakceptovatelná a médii začasto zkreslovaná.
Je tak častější otvírat si na něj ústa namísto skládání poklon za hlas zdravého rozumu, který z Brna čas od času zazní. Oprávněnost své existence prokázal Ústavní soud opět 17. dubna 2019, kdy pod sp. zn. II. ÚS 3212/18 vydal nález k jednání ostravského hoteliéra. A protože zpráva o svolení k diskriminaci ihned začala žít vlastním životem, pojďme se na to rozhodnutí podívat trochu podrobněji. Doporučuji přitom každému, aby si podrobně přečetl celé odůvodnění (zde) a zohlednil přitom, že navzdory obecnému přesvědčení nejsme precedenční jurisdikcí a závěry soudního rozhodnutí lze v jiném řízení použít jen výjimečně.
Psal se rok 2014, Rusko anektovalo Krym a v době bezprostředně následující se ostravský hoteliér rozhodl ubytovat jen takové ruské hosty, kteří podpisem stvrdí, že s okupací Krymu Ruskem nesouhlasí. Česká obchodní inspekce o měsíc později jednání posoudila jako diskriminaci a ocenila pokutou 50.000 Kč, již následně zrušil Nejvyšší správní soud. Následoval justiční ping pong mezi soudy, zakončený loni v létě novou pokutou, tentokrát jen desetinovou. Majitel hotelu podal úspěšnou ústavní stížnost, ve které namítal porušení práva svobody projevu.
Co je a co není diskriminace
Pojďme se nyní podrobně podívat na argumentaci Ústavního soudu, k níž přistupujme s otevřenou myslí, neb je čtivá, vyšperkovaná popkulturními odkazy a plná pokory a úcty k občanům tohoto státu. „Lidský život je založen na rozdílných preferencích, vkusu a na vzájemném odlišování... Odlišnost je imanentním rysem lidské podstaty; lidé se různí v názorech na umění, odlišně se oblékají, upřednostňují jiné barvy, děti mají své oblíbené školní předměty a sportovní fanoušci se neshodnou, zda je lepší cyklistika anebo košíková, zda hraje lépe fotbal Baník Ostrava anebo Sparta Praha... Podnikání nelze redukovat jen na získávání prostředků pro životní potřeby samotného podnikatele, neboť je také prostorem pro autonomii jednotlivce a jeho seberealizaci. Podnikatel si svou činností nejen vydělává na živobytí, ale zároveň chce vyjádřit určitý názor a pozitivně ovlivnit chování jiných. Provozovatel penzionu či hotelu se tak snaží potenciální zákazníky zaujmout cenou, dobrou kuchyní, možností ubytování „domácích mazlíčků“, chráněným parkovištěm, bazénem a saunou, tichou polohou místa či zaměřením na rodiny s malými dětmi apod. Ústavní soud, který setrvale zdůrazňuje prioritu jedince před státem a respekt k jeho autonomii, proto vychází z premisy, že regulace těchto aktivit státem by měla být pokud možno zdrženlivá... Přece i státy rozlišují ve svém přístupu ke státním příslušníkům, například při zaměstnání v jejich administrativě... Důvody, pro které si ubytovatel sám omezí potenciální klientelu, přitom mohou být různé a mohou se pohybovat na škále počínaje racionalitou a konče podivínstvím. Podivínským byl určitě hostinský v Cimrmanově Hospodě na mýtince, který vždy toužil mít hospodu, ale nechtěl, aby tam chodili lidi. Racionálním může být naopak zaměření restaurace či hotelu na určitý typ klientely. O diskriminaci by se jednalo jen tehdy, pokud by důvod odepření ubytovací služby stěžovatele byl nenávistný, zjevně svévolný či zasahující do důstojnosti jeho spotřebitele. Některá restaurace bude třeba „fanouškovská“ a její provozovatel bude dopředu avizovat, že si nepřeje, aby tam chodili příznivci jiných klubů, neboť se pochopitelně obává střetů mezi nimi, a tedy hrozby škod. Přirozená je rovněž stylizace pohostinského zařízení určitým způsobem – např. časově (třicátá léta), regionálně (irský pub), genderově (kluby gentlemanů či dámské kluby), podle stravovacích návyků či přesvědčení provozovatele (veganská restaurace) nebo věkově (kavárna pro mírně pokročilé). V těchto případech je logické, že podnikatel cílí na určitý „segment trhu“ a všichni jeho zákazníci musí počítat s tím, že se návštěvou zařízení dostanou do specifického prostředí... Vždy je třeba si položit otázku, zda důvod pozitivní preference či negativního „odrazování“ hostů je racionální a třeba i ekonomicky odůvodněný a není motivován primárně nenávistí. Ústavní soud má za to, že toto odlišování není tak náročné, jak se může na první pohled jevit, jelikož i pro průměrného pozorovatele jsou tyto hranice zpravidla očividné.
Ústavní soud rozumí obavě Nejvyššího správního soudu z „ukládání pražců“ k urychlování nevraživosti až nenávisti ve společnosti. Zakrýváním shora naznačených odlišností a možností je prakticky vyjadřovat i prostřednictvím podnikatelské činnosti tato potenciální nevraživost a nenávist nebude eliminována, nýbrž naopak spíše stupňována. Ve svobodné demokratické společnosti je totiž nutno politické názory veřejně diskutovat a potýkat se s názorovými protivníky, nikoliv je omezovat a případně i sankcionovat. V tomto případě nešlo o službu základní ani monopolní, protože v Ostravě jsou jiných hotelů desítky... Navíc anexe Krymu byla učiněna v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem, což potvrdila nejen rezoluce OSN, ale i sama ČR odsouzením vyvěšeným na stránkách Ministerstva zahraničních věcí... Povaha poskytované služby byla taková, že zájemce o ni objektivně neměl problém najít si odpovídající alternativu, navíc jeho zájmy nebyly existenciální, takže jejich neposkytnutím stěžovatel nemohl nikoho zásadněji ohrozit...“
Jinými slovy – diskriminace je přece v lidském světě přirozená, a tvrdit něco jiného by bylo popíráním objektivní reality, již lze prostým okem pozorovat kolem sebe. A vše je vždy otázkou individuálního posouzení, motivace, souvislostí a hlavně míry. V posuzované věci nikdo nedošel k úhoně a hoteliér své prohlášení brzy zrušil. Trestat ho pokutou již bylo nadbytečné. Víc zdrženlivosti ze strany státu... Neměl by právě takto rozumně a bez emocí vždy postupovat?
Psáno pro Lidové noviny
Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti
Převzato z DanielaKovarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky