Připomněly se nejdříve řízením na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Praze, které vyvolalo sedm žalobců proti advokátce Marii Benešové. Po vzrušení vyvolaném rozsudkem Vojtěcha Cepla ml. a jeho masivní medializací je na frontě v této chvíli aspoň zdánlivě klid před bouří. Strany řízení čekají na odvolací řízení a odkládají další případné kroky až po jeho výsledku. Vládní koalice, kterou ustavičné veřejné propírání poznatků z řízení ohrožuje prohlubováním nedůvěry voličů, strnula jako myš před zmijími zuby. Možná se kojí marnou nadějí, že si novináři najdou novou hračku a veřejnost zapomene. Ministr spravedlnosti i předseda vlády odmítají výzvy k prověření zákonnosti postupu Renaty Vesecké a jejích podřízených ve prospěch Jiřího Čunka. Skrývají se za skutečnost, že rozsudek Krajského soudu v Praze není dosud pravomocný. Nedbají toho, že jde o rozsudek v soukromoprávní věci, který na hodnocení postupu v trestním řízení nemůže mít vliv. Znepokojující zjištění o postupu státních zástupců, která vyšla najevo v soudní síni, ale neztratí nic na svém významu, i kdyby odvolací soud nakonec uznal, že se má Marie Benešová za své pavlačové výroky žalobcům omluvit.

Za falešným obrazem tajemného spiknutí u hospodských stolů, postupně vytvářeným Daliborem Bártkem a soudcem Vojtěchem Ceplem ml. za vydatného přispění ostravské krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové a použitým Marií Benešovou jako důvod k hanobení žalobců, se postupně vynořují ze tmy utajování tvrdé obrysy skutečného děje. A čím déle se bude odkládat zahájení přezkumu této podivné záležitosti, tím více bude mít veřejnost času na to, aby začala přemýšlet nad tím, proč se zkušení státní zástupci pustili do tak riskantního podniku, tedy zda nestojí za nimi někdo, kdo je zneužil pro své cíle. Od toho se samozřejmě začnou odvíjet otázky, kdo asi to mohl být a jakými nástroji přiměl k poslušnosti Renatu Veseckou, bez jejíhož souhlasu by záchranná akce ve prospěch Jiřího Čunka vůbec nemohla začít. Má-li dnes opozice zájem o hlavu nejvyšší státní zástupkyně, časem se může začít natahovat nad ni. Nebezpečí spuštění řetězové reakce by vládní koalice neměla podceňovat.

Nerozumně si ale vede i sociální demokracie, opojená vítězstvím Marie Benešové, ačkoliv jeho potvrzení odvolacím soudem není zaručeno. Rozsudek v její prospěch nezakryl skutečnost, že se bývalá normalizační prokurátorka od kauzy poslance Kořístka a od dob aféry „katarského prince“ nic nenaučila a trvale „oslňuje“ nízkou kulturou veřejného vystupování, sotva snesitelnou při výkonu stranické funkce, zcela nepřijatelnou u případné budoucí ministryně nespravedlnosti.

Kauza se připomněla také soudním řízením trestním proti Romanu Vaškůjovi a Petru Smiřákovi u Okresního soudu v Přerově. Zde se odhalují podlé metody, jimiž měla být zneškodněna Marcela Urbanová, korunní svědkyně proti Jiřímu Čunkovi. Hlavně zde došlo k dalšímu zveřejnění informací z jeho trestního spisu, až dosud pečlivě skrývaného před zraky veřejnosti. Soudce Jiří Barbořík zašel ještě dále než Vojtěch Cepl ml. a přes protesty obhajoby přečetl jeho podstatné části. V soudní síni dále pustil záznam návštěvy obžalovaných u Marcely Urbanové pořízený skrytou videokamerou. Z něho mě nejvíce zaujaly výroky Romana Vaškůje, jimiž se holedbal spojením s Jiřím Čunkem, a dále jeho tvrzení, že vyjednávání se svědkyní si u jeho firmy objednal a zaplatil člověk, jehož jméno v žádném případě neprozradí.

Nakonec dostala Čunkova kauza protipól v právě zahájeném trestním stíhání Marcely Urbanové. Je na něm m.j. zajímavá nerovnost sil: zatímco Jiří Čunek si může dovolit na podání trestního oznámení najmout jistě nikoli nejlevnějšího advokáta Eduarda Brunu, jinak prorektora soukromé Vysoké školy Karlovy Vary s velmi zajímavým pedagogickým sborem, Marcela Urbanová žádá o přidělení advokáta ex-offo, protože nemá na obhajobu prostředky. Její postavení se tím zhoršuje, protože kvalita přidělených obhájců a jejich nasazení v zájmu klienta jsou kolísavé. Ze všech možností určení věcně a místně příslušné policejní součásti pro vyšetřování vybral Eduard Bruna tu pro obviněnou nejméně příznivou: ač ze vzdáleného Vsetína, má být vyšetřována policií v Praze 1. Její obhajoba bude obtížná i bez těchto roztomilostí.

Policie staví obvinění na úvaze, že ze zjištění Arifa Salichova, že se nestal skutek, pro který byl Jiří Čunek na základě informací od Marcely Urbanové stíhán, přirozeně vyplývá, že svědkyně lhala. K tíži se jí přičítá, že na svém tvrzení stojí: prý se tím prokazuje, že lhala úmyslně. Zdůrazňování této okolnosti může působit dojmem pobídky, aby upřímným doznáním vylepšila své postavení. Takový krok by ovšem byl dvojsečný: především by upevnil argumentaci Arifa Salichova ve prospěch Jiřího Čunka, dále by mohl být interpretován jako doznání viny pod tíhou důkazů bez výrazného příznivého vlivu na postavení obviněné. Nicméně doznání a upřímná lítost jsou polehčující okolnosti. Obvinění je pro Marcelu Urbanovou skutečně nebezpečné. Její zdůrazňování, že v souvislosti s přijetím půlmilionové částky Jiřím Čunkem nikdy nemluvila o úplatku, nemá valný význam. Podstatné je, že popsala jakýsi skutkový děj, který policie mohla právem interpretovat jako přijetí úplatku. Není podstatné, zda jej nazvala přijetím úplatku, chlubením snadným výdělkem nebo prostě jen přijetím obálky.

Naproti tomu Arif Salichov tvrdí, že s pomocí doplňujících svědeckých výpovědí úplně vyvrátil uskutečnění děje, který obviněná popisuje. Protože oba skutkové děje současně nemohly proběhnout, jeden ze dvou obrazů událostí na vsetínské radnici z 11.2.2002 je nepravdivý. Obviněná prakticky stojí před úkolem rozbít dokazování Arifa Salichova. To se jí nemusí podařit, dokonce ani v tom případě, že mluví pravdu (tímto nezaujímám stanovisko k věrohodnosti její výpovědi), protože v trestním řízení se někdy pravda nedá bezpečně prokázat. Její nejúčinnější zbraní bude kritická analýza Čunkova spisu zejména v té části, která vznikla v Jihlavě. Vedlejším produktem jejího bádání bude zpřístupnění veřejnosti dalších podrobností o vyšetřování kauzy Jiřího Čunka. Určitě to nemusí bezpodmínečně vyznít v ospravedlnění zásahu Renaty Vesecké a jejích podřízených.

Otázka, zda si toto Jiří Čunek a jeho obhájce uvědomili, když se rozhodli podat na Marcelu Urbanovou trestní oznámení, patří k více záhadám, jež toto dění provázejí.