16.10.2019 | Svátek má Havel


PRÁVO: Matrikářky a jiné oběti systému

9.10.2019

Systém právního státu je povinen konat nestranně, přesto je apriorně jednoznačně loajální k jakýmsi abstraktním „zájmům státu“

Nedávno byly dvě úřednice matriky po vleklém procesu a odsouzení zproštěny obžaloby. Zpráva pak zapadla. Týká se totiž jen obyčejných lidí, bez politických funkcí a zájmu veřejnosti. Výrok soudkyně ale upozorňuje na stav právního státu mnohem podstatněji a varovněji než komedie s prezidentskou abolicí. Nejde o obvyklé „pochybení jednotlivce“, klišé, jímž se justice a státní zastupitelství zpravidla vyrovnává s vlastními přehmaty.

Nejvyšší státní zástupce nedávno kategoricky odmítl možnost objednat si trestní stíhání. V téže době si dvě matrikářky již léta procházely peklem trestního stíhání, o němž soudkyně městského soudu Eva Brázdilová nakonec řekla: „To trestní řízení bylo zahájeno naprosto účelově jenom proto, aby bylo zvráceno rozhodnutí (o občanství), které vydal magistrát hlavního města,“ konstatovala. „Ani policejní orgán a státní zastupitelství se účelem tohoto trestního řízení nijak netajily,“ dodala.

Rozuměj: státu se v majetkovém sporu nehodilo jako důkaz jisté správní rozhodnutí, a tak obvinil příslušné úřednice, které ho vydaly; ne proto, že se dopustily deliktu, ale proto, aby si pomohl v civilním sporu. Zákon to samozřejmě zakazuje a Evropský soud pro lidská práva již desetiletí vzkazuje české vládě a státnímu zastupitelství, že právě tohle se nesmí.

Účelové trestní stíhání

Sám fakt účelového trestního stíhání, navíc zmanipulovaný samým orgánem veřejné žaloby (!), je – měl by být – šokující, ale poslední věta zprávy je ta nejhrozivější. „Ani se tím netajili…“ to je ta pointa. Ukazuje totiž, jak živý je v praxi státního zastupitelství dávno protiústavní koncept státu nadřazeného a nedotknutelného. „Netají se tím“, tudíž nevědí, že se to nesmí; nebo to vědí, ale vědí také, že nebudou potrestáni (kdo by je trestal?); že se to sice nesmí, ale jen tak naoko. Zpráva mluví o tom, že nemocný je celý systém; je povinen konat nestranně, ale namísto toho je apriorně stranný – loajalistický k jakýmsi abstraktním „zájmům státu“.

Je to právě naopak; nejvyšším zájmem právního státu je garantovat základní individuální práva; zde právo na fair proces, tedy vyšetřování skutečných podezření – a očištění neopodstatněně obviněných. Jako by si stát směl represívními instrumenty vylepšovat pozici v civilních (zde v restitučním) procesech. Je-li toto esprit de corps státního zastupitelství, pak je třeba se ho obávat. Nikdy nevíte, kdy vás někdo obviní „v zájmu státu“. Pod takovou vlajkou se může skrývat zcela privátní finanční zájem privátní osoby, třeba přítele nějakého prezidenta.

Stát není v tomto pojetí státem právním, jak sám sebe definuje v ústavě, ale superiorní bytostí, plně v intencích komunistické (i nacistické) právní doktríny; jeho zájem je vždy „vyšším zájmem“; jeho majetek požívá vždy zvýšené ochrany. Co na tom, že jeden z prvních ústavních zákonů (100/1990 Sb.) postavil majetek státu a jeho ochranu na roveň všem ostatním; třeba majetkovým nárokům restituentů. Je znepokojivé, že toto postkomunistické reziduum je dosud obecně přijímáno veřejností; je ale fatální, pokud přežívá v praxi orgánu, jenž má monopol na trestní stíhání.

Zasvěcení nejsou překvapeni. Nejde o výjimku, ale o, bohužel, dávno ustálenou praxi; o jeden z mnoha důkazů, že orgán veřejné žaloby, občas i justice, vyloučily z ústavních práv předem určité kategorie občanů: kupříkladu restituenty (vehementní trestní řízení proti advokátu restituenta Kinského, jenž se domníval, že má právo na fair proces, odsoudil Evropský soud pro lidská práva z principu; nyní rodina Czerninů); žalobce státu (poškodil vás stát a vy předložíte svou věc soudu? Připravte se na trestní řízení). Nejde o obvyklé „pochybení“ (toto alibizující a neadresné klišé s trpným rodem by mělo být v úřední korespondenci zakázáno ministerstvem spravedlnosti), ale o trend. O trend protiústavní, neboť každý má právo na fair proces i na zbytek katalogu lidských a občanských práv – i ti, na něž se hledí v kancelářích státních zastupitelství svrchu, s nechutí a podezřením; i ti, kteří konfrontují „stát“ s jeho vlastními delikty („pochybeními?“) i korupcí.

Nejde o akademický problém. Stát si totiž zvykl na asistenci policie a státního zastupitelství v civilních sporech jako na přirozený stav. Autorovi tohoto textu je znám případ, kdy stát své protistraně v civilním sporu písemně zakázal v řízení uplatnit určitý argument s tím, že opak bude považovat za trestný čin. Argument byl uplatněn; státní zastupitelství zahájilo trestní řízení na další dva roky. Tento příspěvek státního zastupitelství k zásadě rovnosti stran odolal všem stupňům dohledu; jde přece o zájem státu. Pak byla věc odložena, zcela podle klasika; hejtman Adamička tichým hlasem sdělil Švejkovi: ,,Bylo zjištěno, že vaše stížnost je oprávněná, a proto nebudete potrestán.“ Švejk, nebo Kafka? – ale rozhodně ne právní stát.

Porušování zákona v barvách státu

Obecná deziluze z deficitu spravedlnosti došla tak absurdních hloubek, že statisíce lidí, demonstrujíce zcela opodstatněně za spravedlnost, žádají vlastně ochranu kariér několika vedoucích státních zástupců. To je ta pointa – nikdo už nespojuje svou důvěru ve stát s důvěrou v jeho instituce, ale s PR některých jeho tváří, podle toho, co o nich víme z médií. Nebylo by lepší chtít spíše fair pravidla a skutečnou veřejnou kontrolovatelnost veřejné moci?

Má to ovšem svou logiku. Dlouhodobé korupční selhávání politiky udělalo ze státních zástupců spasitele. Tak dlouho se politici pošklebovali pravidlům a odmítali vlastní odpovědnost, až vnukli veřejnosti touhu po jejich pozavírání. A to zase přivedlo státní zástupce k požadavku nezávislosti a systémovým pavoukům, jež je učiní nakonec tak nezávislými, že vrchol jejich soustavy neodpovídá nikomu. Ani tuhle jakobínskou etapu neumíme přeskočit?

Úctyhodná soudkyně svým výrokem splnila oznamovací povinnost podle zákona, neboť účelově zahájené a vedené trestní stíhání představuje zneužití pravomoci a závažný trestný delikt. Předpokládám, že vyhlášení rozsudku byl přítomen státní zástupce. Jemu zase zákon ukládá oznámení podezření z úřední povinnosti šetřit. A potvrdí-li se podezření soudkyně, pak zahájit trestní stíhání – toho, jenž předchozí trestní stíhání zahájil. Zní vám to neobvykle? Pokud ano, máte důkaz, jak nás všechny stát naučil salutovat před blíže neurčenými zájmy státu a zvykl nás na beztrestnosti těch, kteří v barvách státu bezstarostně porušují zákon. Ani se tím netají. Je nicméně ve skutečném a nejvyšším zájmu státu takové jednání pojmenovat, dovodit z něj odpovědnost a zamezit mu.

Autor je právník a bývalý vicepremiér

LN, 4.10.2019



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.