Zdálo by se, že rodina je základ státu a mateřství požívá ochrany nejvyšší, čemuž by odpovídal diskriminační přístup k různým jinakostem, zdaněním singlů počínaje a nepovolením adopce gayům a lesbičkám konče.

Po porodu zůstat!

Jenže v českém paternalistickém právním systému je pravý opak pravda. Základy současných právních úprav, založené v první polovině šedesátých let, nejsou ničím jiným než sledem příkazů a zákazů degradujících rodiče a zejména matky na ploditele zdravých socialistických občanů, na jisté nesvéprávné jednotky, jejichž jediným smyslem je poskytnout eráru nového pracovníka a které nemají žádná jiná práva, zejména právo na informace, o právu vyslovit opačný názor ani nemluvě.

Česká republika je sice formálně státem svobodných občanů, ale fakticky stádem nesvobodných matek. Jakmile je žena jen trochu těhotná, začne za ni stát myslet ústy zákoníku práce a nařídí jí omezit činnosti, které do té doby mohla bez problémů dělat a v nichž, pokud výjimečně není těhotná rizikově, by mohla směle pokračovat do porodu.

Později, je-li těhotná více, ji honí na kontroly a vyšetření, aniž se jí někdo ptá, zda o ně stojí, s frekvencí, jež jí téměř znemožní chodit do práce a kvůli níž se stane obtížnou pro většinu zaměstnavatelů. Doba těhotenství je chápána jako choroba, při níž je třeba se neustále sledovat, a odměněna je ta, která vzdychajíc činí tak nejvíc. Pak přijde porod za světel reflektorů a vydrhnutých otvorů, po němž ženě všeho schopný stát nakáže setrvat po 72 hodin v porodnici, jako by byl její mozek nebo rozum zkalen totálním zblbnutím a laktační psychózou. Soudní rozhodnutí přikazující matce i dítěti návrat zpět do porodnice je tohoto Kafkova Zámku důkazem. Zajisté, některé porody jsou komplikované a u nich by měl být lékař. Na druhé straně nezapomínejme, že lidstvo rodilo a mnohde stále rodí své potomky desítky tisíc let v domácím prostředí a v jiné poloze, než je ta vleže s připoutanýma nohama. O to více fascinující je, že dozor nad uvedenými zákazy ponejvíce vykonávají samy ženy – sociální pracovnice.

Když přijde rodičovská policie

Porodem však není vyhráno. Matka je i později shledána nesvéprávnou a vystavována ponižujícímu zacházení. Již první návštěva dětské lékařky probíhá doma, aby tato zkontrolovala počet plínek a vybavení vašeho bytu. Není věru většího ponížení, než je právě toto komandování na domácí půdě. Zajisté ani matčino případné vysokoškolské vzdělání nemusí být zárukou moudrosti, natož v oblasti péče o dítě, a dobrovolná služba tohoto typu by byla u mnoha rodiček jistě vítána. Ale státní buzerace?

S počtem uvědomělých, sebevědomých a vzdělaných žen-matek však jednoznačné rozčarovaní nad těmito zákonem stanovenými nesmysly roste. Zvláště když dohled státu pokračuje povinným očkováním, o němž není dovoleno ani polemizovat. Kapitolou dosti bohatou na samostatné pojednání je objednací doba pravidelných prohlídek a vyšetření zvolená vždy tak, aby pracující matka musela na vyšetření čerpat dovolenou. Svobodná volba termínu a hodiny zkrátka neexistuje.

Zajisté lze nalézt osvícené lékaře, kteří matku informují o podrobnostech onemocnění, očkovacích látek i růstových problémů dětí, hledání je však klopotné a matkám je nutno doporučit asertivní techniku opakující se desky, aby jejich hlad po informacích byl konečně uspokojen. Třešničkou na tomto zatuchlém dortu pak je nedostatek zkrácených pracovních úvazků, jeslí, dětských center ve firmách a mateřských škol ve městech, diskriminující dotazy zaměstnavatelů u přijímacích pohovorů a opovržení veřejnosti v případě, že matka najme chůvu nebo nedej bože paní na úklid.

Dítě nepatří státu

Matka je svobodný jedinec, svobodný občan a rodič. Na prvním místě je její vůle, co a jak bude s dítětem dělat. Dítě naopak není majetkem státu, ale božím darem lásky jeho rodičů, a dokud oba žijí a disponují způsobilostí k právním úkonům, mají mít právo o něm rozhodovat. Současná praxe dovolující soudům vyplivnout na žádost sociálních pracovníků libovolné rozhodnutí týkající se dítěte, ať už jde o návrat do porodnice či umístění dětí do ústavní péče, budiž prokleta. A na místě prvním nechť stojí právní řád svobodnou vůli občanů posilující, nikoli regulující. Děti nejsou majetkem státu. Nečekejme, až to zjistí samy.

MfD, 2.11.2007

Autoři jsou advokáti