Komunistický paragraf bezdůvodně ničí životy

Paragraf 337 trestního zákoníku totalitní justice zneužívala proti disidentům. Nyní tento paragraf mnohdy bezdůvodně ničí životy jinak bezúhonných občanů. Vláda i Ústavní soud by se měly zasadit o jeho zrušení, aby se Česko přiblížilo západoevropským právním standardům.

Právní řád v ČR prošel v posledních třiceti letech významnými změnami. Ty reflektovaly přechod od totality k demokracii. Základem současného právního myšlení je odklon od represe ke snahám o možnost nápravy pachatelů trestné činnosti. Zejména v oblasti méně závažných přečinů se prosazuje princip, podle kterého uložený trest nemá odsouzeného vyřadit ze společnosti, ale v rámci trestu mu umožnit zůstat její součástí.

Přesto současná justiční praxe v některých případech tento princip nezohledňuje. Nepříjemně často dochází k ukládání společensky likvidačních trestů, včetně trestů odnětí svobody. Alarmující je tento přístup tam, kde se nabízí resocializační přístup k pachatelům, kteří představují minimální hrozbu pro společnost.

Typickým příkladem může být zcela nekompromisní postih porušení paragrafu 337 trestního zákoníku, který definuje trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Rešerše, kterou připravila renomovaná advokátní kancelář, ukazuje, že mechanický postih tohoto trestného činu představuje celospolečenský problém. Dopadá na velké množství stíhaných, respektive odsouzených, ale mnohdy jinak bezúhonných osob.

V praxi je typickým kontextem zneužívání paragrafu 337 trestního zákoníku porušování zákazu řízení motorových vozidel. V důsledku jednoho, často marginálního porušení zákona dochází k opakovanému ukládání a řetězení trestů zákazu činnosti. Tyto zákazy jsou odsouzenými porušovány často z důvodu nutnosti zajistit základní osobní či rodinné věci.

Příkladů, kdy české soudy odmítly vnímat právo jako prostředek k naplnění věznic, je málo, ale existují. Krajský soud v Plzni pachateli, který opakovaně, avšak z vážných rodinných a osobních důvodů porušoval zákaz trestu řízení, tento trest již neukládal s odůvodněním, že jediným pravděpodobným následkem zákazu by bylo jeho další porušení. Tak by nebylo dosaženo účelu trestu. Soud tedy zabránil umělému řetězení trestů. Daleko častější ale je, že soudy mechanicky ukládají tresty zákazu činnosti bez ohledu na okolnosti případu a poměry pachatele.

Jedná se o zásadní legislativní problém. Zákonodárce přiznal „maření výkonu úředního rozhodnutí“ tak vysokou míru společenské nebezpečnosti, že jednání označil za trestný čin, nikoliv přestupek. Přitom „maření výkonu“ nedoprovází jiné porušení zákona. Jeho škodlivost a nebezpečnost je prakticky nulová. Toto jednání nikoho, kromě autority státu, neohrožuje. V západních částech Evropy, ať už jde o Rakousko, Německo nebo třeba Nizozemí či Švédsko, maření výkonu úředního rozhodnutí vůbec není trestným činem.

Paragraf 337 trestního zákoníku představuje relikt komunistického práva, které nebylo spravedlností, ale prodlouženou rukou diktatury. Důvěrně tento trestný čin, dříve definovaný v § 171 starého trestního zákoníku a familiérně označovaný „Mařenka“ znali všichni disidenti a obecně každý, kdo měl tendenci vzdorovat nedemokratickému režimu. Třicet dva let po listopadu 1989 zůstává tento paragraf soudům k dispozici. Když uvážíme, kolik bývalých členů komunistických strany dodnes navléká soudcovský talár, nemůžeme se divit, že tento oblíbený nástroj a dědictví totality, zřejmě ze sentimentality po starých časech, použijí.

Bohužel tyto postupy od svých starších kolegů někdy přebírají i soudci, kteří nejsou s totalitní minulostí spjati. K řešení této situace by mohl sloužit buď legislativní proces, ten je však v důsledku různých politických zájmů zpravidla velmi zdlouhavý a nevyzpytatelný. Efektivnější a správný by byl zásah Ústavního soudu, jakožto negativního zákonodárce a garanta ústavnosti.