V novinářské profesi jsou i mezní situace, kdy novinář, aby dostal informaci, kterou jiným způsobem nemůže získat, musí vstoupit do děje, který popisuje. Někdy dokonce pod krycí identitou, se skrytou kamerou či mikrofonem. Při rozhodování o oprávněnosti takového postupu se používá kategorie „veřejného zájmu“. Do kanceláře rozhodce Kindla jsem šel nemaskován a svým vlastním jménem. Jedinou formální možností, jak se ke spisu dostat, bylo přijmout označení za technika obsluhujícího přivezený scanner advokátní kanceláře Jana Kalvody. Shodou okolností Jan Kalvoda skutečně scanner používat neumí, a na moje naléhání souhlasil s tímto pokusem. Předem mne upozornil na povinnost zaznamenat moji přítomnost do zápisu..
Neexistovala jiná možnost, jak jinak neveřejný spis zhlédnout, notabene když oba státem prosazení rozhodci v kauze Diag Human už téměř dva týdny spis ukrývali, aby nemuseli vyhovět výzvě Nejvyššího soudu k jeho vydání, protože tento soud rozhoduje o podjatosti jednoho z nich. Bylo tedy zjevně ve veřejném zájmu všechny podezřelé okolnosti nakládání se spisem a pohrdání soudem zjistit. Náměstek ministra zdravotnictví Marek Šnajdr, kterému pan Křivka novinářsky poctivě předložil onen anonymem zaslaný dokument k okomentování, v něm ovšem vidí důkaz mojí „propojenosti“ s Josefem Šťávou a Janem Kalvodou. Prohlásil dokonce, že je na místě otázka, zda "nedochází ke zločinnému spolčení v dané kauze".
Od pátku 26.3., kdy jsem do spisu nahlédl, do úterý 30.3., kdy byl spis kauzy Diag Human po čtrnácti dnech odkladů a zapírání rozhodců Kužela a Kindla odeslán Nejvyššímu soudu do Brna, do něj nikdo podle všech dostupných informací nenahlédl. Po celou dobu byl uložen na stejném místě. Lze se proto domnívat, že jediným, kdo mohl tento dokument ze spisu vyjmout, naskenovat a anonymně poslat redakci LN, byl doc. Milan Kindl nebo někdo, komu ho předal nebo umožnil vyjmout ze spisu, naskenovat a poslat. Otázkou je, kdy a proč.
30.3. v šestnáct hodin mně byl, údajně na přímý pokyn náměstka Šnajdra, odmítnut vstup na tiskovou konferenci v budově ministerstva k této kauze (viz článek Šachy pana Šnajdra - pozn. red.). V osmnáct hodin téhož dne dochází do Lidových novin onen anonymní email.
Pan Šnajdr se hluboce mýlí. „Zločinné spolčení“ je zastaralý termín, který se již v trestním zákoníku nepoužívá. Podle §129 Trestního zákoníku, zákon 40/2009 Sb., jde o „organizovanou zločineckou skupinu“. Tu zákon definuje jako „společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“. Pan Šnajdr by proto měl velmi rychle jmenovat i ostatní členy této „organizované zločinecké skupiny“ a vysvětlit, v čem spatřuje „soustavné páchání úmyslné trestné činnosti“. Riskuje totiž přinejmenším osobnostní žalobu. Nebo že by za trestnou činnost považoval informování veřejnosti?
Podle článku a rozboru Barbory Osvaldové, předsedkyně Etické komise Syndikátu novinářů, zveřejněného v BL 7.5.2003, „veřejný zájem je pro potřeby kodexu novinářské etiky něco, co může ospravedlňovat jednání, které by za normálních okolností etické nebylo“. Profesní kodex britské Press Complaints Commission obsahuje zvláštní oddíl "Veřejný zájem". Ten zahrnuje i – pro tento případ zcela exemplární - „ochranu veřejnosti před uvedením v omyl, a to jak soukromou osobou, tak i organizací“. Britská komise navíc konstatuje, že "svoboda projevu je veřejný zájem sám o sobě".
Podle těchto zásad musí být ovšem jednáním ve veřejném zájmu dosaženo „pravdivé, ověřené a důvěryhodné informace“. A dále - „Aby mohl veřejný zájem na získání a publikování nějaké informace převážit nad standardy novinářské etiky, musí platit buď, že
1. se jedná o informaci o veřejně činné osobě, která bezprostředně souvisí s její veřejnou činností nebo s důvěryhodností dané osoby, nebo
2. se jedná o informaci (o komkoli a čemkoli), jejíž zveřejnění může mít závažný společenský dopad,
nebo platí i 1. a 2.
3. V okamžiku získávání a publikování informace se nedají vždycky posoudit všechny souvislosti na sto procent. Proto pro splnění bodu 1. i 2. stačí, když bude mít novinář při své práci "důvodný předpoklad domnívat se, že...".
Měl jsem více než „důvodný předpoklad“. Našel jsem šanci a využil v časové tísni jedinou dostupnou možnost. Moje řešení nebylo dokonce ani neetické. Jednal jsem ve veřejném zájmu, a proto jsem 1. dubna v tomto článku mohl napsat: „Autor je připraven dosvědčit, že desítky pořadačů spisu nejdelšího a potencionálně nejdražšího sporu, který Česká republika kdy vedla, byly v tomto období převáženy ve dvou velkých kartonových krabicích od ovoce a ve čtyřech látkových taškách. Spis není veden a není uložen v souladu s platnými předpisy. Stránky spisu nejsou od podzimu 2009 číslovány a u řady pro vedení sporu důležitých dokumentů nejsou záznamy a doklady o datu a způsobu doručení. Existuje podezření, že řada dokumentů mohla být ze spisu vyňata, případně do něj nebyla založena. Spisem tak může být zásadním způsobem manipulováno.“
Od doby, kdy jsem před šesti lety pořádal (za honorář, jak oznámeno už v mojí knize) archív Diag Human, platí dohoda, že mám přístup nejenom k archívu, ale i k aktuální dokumentaci sporu. Vymínil jsem si tehdy, že stejné právo bude mít jakýkoliv novinář, který o to požádá. Za šest let se do archívních dokumentů kauzy podíval pouze dnes už zesnulý novinář časopisu EURO, Josef Michl. O aktuální dokumentaci sporu se v současné době zajímají dva, možná tři novináři. Proč je to důležité? Obě strany sporu se v roce 1996 dohodly, že bude veden výhradně písemně. Všechno ostatní, včetně velkohubých prohlášení politiků, kteří už tolik let veřejnosti slibují, že stát už Diagu nezaplatí ani korunu, jsou tedy jenom předvolební plky. Bohumil Fišer, Marie Součková, Jiří Paroubek, Mirek Topolánek anebo Marek Šnajdr…. Mezi nezodpovědnými plky prvního a posledního ze jmenovaných narostla škoda státu v tomto sporu především na úrocích o sedm miliard. Oni ovšem za nic nemohou, neboť jen „hájí zájmy daňových poplatníků…“.
A když to nejde cestou práva, půjde to mocensky. A pokud se novináři opováží klást nepříjemné otázky, zaútočí se i na ně osobně. Zažívají to nyní na vlastní kůži i redaktoři pořadu Reportéři ČT, kteří prokázali propojení státem prosazeného rozhodce Kindla na rakouského prostředníka jedné z podivných offshorových společností, kterým mělo být tiše vyvedeno nejméně několik set milionů korun.
Dá se čekat, že nakonec po vší ostudě i rozčilený pan náměstek Šnajdr uzná, že finta s offshorkami nevyšla. Peníze, očekávané šíbry velkých politických stran a chlapci, kteří to zařizovali, tak nejspíš nedorazí. A tak se dělá kouřová clona, odvádí pozornost a hledá spiknutí. Jenomže to už tady všechno bylo. První, kdo ho objevil, byla už Marie Součková a tehdy poslanec a tajný ministerský poradce Zdeněk Koudelka. Nesmím zapomenout ani na tehdejší právní hvězdu Zdeňka Nováčka, mezitím odsouzeného za podvod. Spiknutí je kniha, kterou jsem o kauze napsal, stejně jako všechny moje články a blogy. Spiknutí je v tom, že disponuji archivem věci i sporu o ni - a spikl jsem se k veřejnému informování o všech jejích aspektech. Spiknutí bylo v roce 2007 určitě i to, že jsem si s ministerstvem zdravotnictví vyměnil řadu historických dokumentů kauzy, které jim v archívu chyběly. Spiknutí je především v tom, že píši i o lhaní a podvodech státních úředníků a politiků. Vždy je uvádím i se zdroji, kdykoliv možno s písemnými dokumenty, jejichž pravost je ověřena. Vždy vyzývám oponenty, aby je prostudovali, předložili jiné dokumenty a opravili mě.
Stokrát jsem vyzval: „Najděte jediný dokument, který jsem zatajil nebo dezinterpretoval, a já to uznám a veřejně se omluvím.“ Zatím se tak nestalo. Ani nejostřejší informace dosud nevyvolaly soudní řízení. Dotyční „obhájci zájmů státu“ nejspíš pochopili, že pokud jde o fakta, je nejbezpečnější mlčet – a do médií a veřejnosti vytrubovat o spiknutí….
Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)