Za kulturní válku označuje Zora Hesová v článku „Kulturní válka za tradiční hodnoty“ v příloze Orientace Práva z 3. 8. odpor části veřejnosti proti návrhu na „manželství pro všechny“, který je nyní projednáván v Poslanecké sněmovně. Je to prý boj tábora „konzervativního a latentně protievropského“ a „liberálního, proevropského“. Již toto samochválné posuzování stran sporu vymezuje postoj autorky nejen k předmětu sporu, ale i k faktům.

Ve svém článku totiž neváhá používat tvrzení mající jen málo společného s pravdou. Odpůrci „manželství pro všechny“ prý vystupují proti „státnímu uznání homosexuálních rodin“ a „zpochybňují projekty za zrovnoprávnění žen“. Prvé tvrzení je přinejmenším nejasné. Odhlédneme-li od toho, že homosexualita se může vztahovat k osobám a nikoliv ke kolektivu, jakým je třeba rodina, je přece každému trochu informovanému občanovi zřejmé, že soužití osob stejného pohlaví je dávno „uznáno“ zákonem o registrovaném partnerství, který může být kdykoliv upřesňován a podle potřeby pozměněn. Pokud jde o druhé tvrzení, jde o obyčejnou lež: zrovnoprávněné žen u nás již dávno existuje (pokud máme na mysli právě ono „právo“) a nikdo ničemu v tomto směru nebrání.

Ve snaze o jakési „zkulturnění“ sporu autorka přehlíží jeden ze zásadních argumentů, totiž skutečnost, že v odmítání návrhu na „manželství pro všechny“ vůbec nejde o odmítání nebo „státní uznání“ homosexuality, ale že jde hlavně o ochranu, srozumitelnosti a přehlednosti právního řádu. Je totiž zásadním omylem předkladatelů návrhu domnívat se, že jeho přijetím by se vytvořil jeden právní institut „manželství“, který by se vztahoval na všechny a jehož ustanovení by také všechny zavazovalo. Pravý opak je totiž pravdou.

Nevytvoří se jeden institut manželství, jako je tomu dosud, ale instituty nejméně dva: Již z povahy věci je zřejmé, že budou existovat manželství, která mohou zplodit dítě, a druhá, která je zplodit nemohou. Je tu však problém mnohem závažnější: na jeden typ manželství se budou vztahovat všechna ustanovení občanského zákoníku, na druhý typ „manželství“ nikoliv. Vždy budou existovat nejméně dva různé typy „manželství“ a to jen přispěje k nepřehlednosti právního řádu. Otázky typu „s kým jste to manželství uzavřel“ budou zcela na místě.

Ustanovení týkající se určování otcovství (§§ 776 a 777) se na manželství osob stejného pohlaví vztahovat nebudou. Pochybnosti pak vzbuzuje i ustanovení § 778, které zní: „Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním ženě neprovdané (a zde se novelou mají vložit slova „nebo provdané za ženu“), má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.“ Výklad toho ustanovení je dosud jasný: rozumí se samo sebou, že takový souhlas nemůže dát jakýkoliv muž náhodně vybraný na ulici, ale že jde o muže, který svým podílem k umělému oplodnění přispěl - tedy jakýsi „ten druhý“ v páru byť neprovdaných rodičů. Jak by tomu bylo nyní, když je z povahy věci zřejmé, že homosexuální pár zplodit dítě rozhodně nemůže a anonymní „dárce spermatu“ patrně ke svědectví o otcovství nebude k dispozici? Každý, kdo jen trochu zná realitu, musí mít pochybnosti o tom, jak by třeba ustanovení občanského zákoníku (§§ 775 - 793) věnovaná mateřství a otcovství mohla v „nových“ poměrech být realizována.

A tím s dostáváme k dalšímu závažnému problému, který zastánci „manželství pro všechny“ zamlčují..Příznačné pro podobné texty obhajující novelu občanského zákoníku je totiž to, že se nikdy nezmiňují o výchově dětí, a to přesto, že „řádná výchova dětí“ jako jeden ze smyslů manželství je v návrhu novely občanského zákoníku v § 655 obč. zákoníku (sněmovní tisk č. 201) sice trochu problematicky, leč přesto zachována. Je tak činěno (resp. nečiněno) z dobrých důvodů: tento návrh směřuje výhradně k posílení „práv“ dospělých osob, ale na práva dětí se vůbec neohlíží, resp. ve svých důsledcích je přinejmenším ohrožuje.

Pokud jsem hovořil o jisté problematičnosti toho, že zastánci „manželství pro všechny“ ponechávají toto ustanovení, resp. tento smysl manželství i pro homosexuální páry, spočívá tato pochybnost v tom, že je zcela evidentní, že o nic takového v homosexuálních párech nejde. Dvě osoby stejného pohlaví se mají rádi (a rády) a chtějí žít spolu. V tom by jim nemělo být, a také není, bráněno. Pokud by pomysleli(-y) na dítě, rozhodně by se z povahy věci nemohlo jednat o dítě společné a zde začínají odlišnosti mezi manželstvími A a manželstvími B, která někteří navrhují vytvořit, což autorka článku nazývá „kulturní válkou za hodnoty“.

Obecně je přijímána skutečnost, že dítě má od své zletilosti právo, bude-li si to přát, znát své biologické rodiče. Vzít mu toto právo znamená bagatelizovat genetický vklad řady předchozích generací. Všichni jsme si během života mnohokrát položili otázku typu: „Proč jsem, jaký jsem, kde se to ve mně vzalo?“ Jde o závažný problém, na který se v nynější hlučné debatě o „manželství pro všechny“ téměř zcela zapomíná.

Článek 7 Úmluvy o právech dítěte (zák. č.104/1991 Sb.) stanoví:, že „každé dítě…má ihned po narození právo na státní příslušnost a, pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči“ A z čl. 3 odst. téže Úmluvy pak plyne, že zájem dítěte je „předním hlediskem“ při veškerém rozhodování o záležitosti dítěte. Právo dítěte vyrůstat v biologické rodině je samozřejmě v běžném životě dotčeno celou řadou překážek a okolností, ale ve stejnopohlavních „manželstvích“ (pokud něco takového u nás vznikne) je to již předem zcela vyloučeno. Stejnopohlavní páry z povahy věci nikdy nejsou biologičtí rodiče dítěte.

Hovoří-li Zora Hesová o „kulturní válce“ neměla by tomuto tématu vyhnout. Nelze jej bagatelizovat obvyklým argumentem o záchraně opuštěných dětí stejnopohlavními páry z dětských domovů. O to zde vůbec nejde.

Rozhodně by však autorka neměla své nadšení pro „manželství pro všechny“ považovat za součást jakési obecné „polarizace společnosti“. Píše: „Po odeznění migrace dnes veřejnost podobným způsobem polarizují témata jako gender a homosexuální manželství.“ Kdepak. O žádnou polarizaci nejde. Obyčejní lidé si jen realisticky nepřejí, aby se ulice našich měst změnily tak, jak to vidí na přímých přenosech z Paříže, Londýna nebo Bruselu. A nad některými genderovými nápady jen udiveně krotí hlavou. Nějaká všeobecná polarizace a kulturní války se z těchto důvodů nekonají….

Napsáno pro Salon Práva