... a vadí jim, že táta je táta

Bylo nebylo, jeden lesbický pár z naší krásné provincie se rozhodl pořídit si dítě. Kamarád daroval sperma a dámy byly štěstím bez sebe, že si založí rodinu.

Než se synek v říjnu 2006 narodil, otec podepsal dohodu, že souhlasí s adopcí dítěte otkou. Po narození ovšem už věci nešly podle plánu. Otec začal matku a otku často navštěvovat a o dítěti veřejně mluvil jako o "svém synovi". Jeho příbuzní si dokonce dovolili poslat mu gratulace a dárky k narození dítěte.

Všechny tyto hrozné věci jsou uvedeny v žalobě podané k Nejvyššímu soudu Britské Kolumbie. Dámy otce zažalovaly pro úmyslné způsobení duševního utrpení a porušení smlouvy. Žádají, aby soud jejich (teď už bývalému) kamarádovi zakázal kontaktovat je a syna.

Právníci upozorňují, že jelikož partnerka matky dítě formálně neadoptovala (důvod neznáme), otce dítěte "stále lze považovat za rodiče".

Lesbičky se zřejmě cítí ohrožené a nechtějí, aby otec dítěte zasahoval do jejich rodinného života. Ale co tomu chlapci řeknou později? Řeknou mu, že nechtěly, aby znal svého otce? Jakmile bude plnoletý, bude mít právo nahlédnout do soudního spisu. Jak to ovlivní jeho vztah k "maminkám"?

Co se stane, kdyby se matka s otkou rozešly? Je známo mnoho případů rozvodů lesbických párů, kdy soud svěřil dítě do výchovy adoptivnímu rodiči. Co se stane, kdyby matka zemřela? Bude dítě žít s otkou, s kterou nemá biologicky nic společného, a s její novou partnerkou? Každý sociální pracovník vám potvrdí, že děti nejčastěji týrají noví partneři rodičů, tedy macechy a otčímové. Nebylo by v takovém případě lepší, kdyby dítě mohlo žít s otcem?

Tento případ vyvolal bouřlivou debatu o právech dárců spermatu v celé Kanadě a o tom, jestli dospělí mají mít právo vzdát se práv za nenarozené dítě.

Odpovědět na tyto otázky je obtížné, zčásti i kvůli rozdílům v zákonech jednotlivých provincií a nedostatku precedentů. Většina provincií ve svých zákonech o rodině nevyjasnila práva a povinnosti dárců, takže je to velice šedá oblast.

Organizace Infertility Network často slyší stížnosti potomků dárců vajíček a spermatu, kteří chtějí vědět, kdo jsou jejich rodiče, a tvrdí, že by nikdo neměl mít pravomoc odpírat jim informace o jejich genetickém původu.

Případů, kdy se práva dárců spermatu a jejich potomků projednávala soudně, zatím nebylo mnoho, ale soudci v nich převážně rozhodují podle nejlepšího zájmu dítěte. Jsou totiž některé povinnosti, ze kterých se nelze smluvně vyvázat. Rozhodnutí obvykle znějí tak, že rodiče nemají pravomoc smluvně připravit dítě o otce a matku.

Ve stejném duchu se nese nedávné rozhodnutí nejvyššího soudu Irska, podle kterého homosexuální muž, který daroval sperma lesbickému páru, má právo pravidelně vídat svého syna.Tento muž vypověděl, že souhlasil s darováním spermatu kamarádkám s tím, že po narození dítěte se na něj bude pohlížet jako na strýčka. Po narození se ovšem vztah tohoto muže s lesbickým párem rozpadl.

Jak vidno, uzákonit lze lecjaký nesmysl, třeba i že dva lidé stejného pohlaví mohou spolu mít dítě, dokonce i do rodného listu je lze jako rodiče zapsat. Krev ovšem není voda a lidská přirozenost na takové zákony kašle.

Je mi líto dětí, které platí krutou daň za to, že někdo jiný si prosadil právo je mít.

© Zuzana Kulhánková