Ústavní soud ve čtvrtek rozhodl o vyhlášce Ústí nad Labem tak, že města mohou svojí vyhláškou zakázat nabízení sexuálních služeb na všech veřejných prostranstvích, a vykázat tak prostituci za zavřené dveře. Vzhledem k tomu, že pouliční prostituce většinou bývá spojena s nějakou trestnou činností - drogy, krádeže, loupeže, vydírání ap. -, lze nejvyššímu soudnímu orgánu jistě jenom zatleskat, aniž by přitom člověk musel být nějakým puritánem.

Ústečtí radní ale chtějí jít ještě dál, spolu s pouliční prostitucí plánují do své vyhlášky vložit i další činnosti, které "kazí" dobré jméno města - žebrání a pití alkoholu na veřejnosti. Zákaz a postih těchto tří "závadových" činností je ale dost problematický. Ženská může mít kratičkou sukénku, síťované punčochy, lodičky na vysokém podpatku a tričko s vyzývavým výstřihem a přestože se chová poměrně vyzývavě (jak už to některé ženy umějí), prostitucí se neživí. Zadrží ji policista pro podezření z nabízení sexuálních služeb? Jak se to pozná, kde je hranice mezi vyzývavým chováním, flirtem a nabídkou pohlavního styku za úplatu? Nebo budou chodit po ulicích policisté v civilu a podezřelou čapnou a odvedou na strážnici teprve po domluvení ceny za styk? To ale budou muset celý rozhovor nahrávat - a stejně jim to jako důkaz nejspíš nebude nic platné. A co když bude stát lehká ženština v domovním průchodu a kolemjdoucí bude vábit jen posunky? Kde je hranice veřejného prostranství a kde začíná to "neveřejné"?

To samé platí pro pouliční pijáky. Například ve Švédsku mají podobný zákaz o konzumaci alkoholu na veřejnosti - místní opilci to řeší jednoduše, láhev s kořalkou vloží do papírového pytlíku a mají po starostech. Když si náš bezdomovec přelije levné krabicové víno do plastikové láhve od limonády, může na ulici popíjet až do němoty a strážník na něj bude krátký.

A jak na žebráky? V Praze jsou k vidění na nejrůznějších místech postavy sympatické, jako třeba slepý harmonikář se psem na Národní třídě či o kousek dál schoulený stařeček s psíkem v náručí pod eskalátory ve stanici metra, jiné vzbuzují spíše údiv (u Karlova mostu například klečí podivný mladík na chodníku s hlavou opřenou o zem a s miskou na drobné v dlaních), zatímco další zjevy jsou už vysloveně odporné, jako na Jungmannově náměstí skupinka věčně ožralých bezdomovců, kteří hlasitě požadují peníze po každém kolemjdoucím. Za zmínku také stojí zvláštní sorta rumunských dětských žebráků - ti v tramvajích hrají (mizerně) na harmoniku, na níž mají připevněn kelímek na "spropitné"...

Z Prahy nelze posoudit, jak hodlají všechny tyto "nekalé živly" vyhánět z ulic v Ústí, ale pokud se v hlavním městě k podobnému opatření odhodlá některá městská část nebo dokonce magistrát, policisté a strážníci už nebudou dělat nic jiného, než se znovu a znovu honit za prostitutkami, alkoholiky a žebráky, aby jim byly za zády vesele vykrádány automobily, ženám strhávány kabelky a obchody přepadávány kvůli několika korunám v pokladně.

Rozhodnutí Ústavního soudu tedy na první pohled vypadá rozumně, města si skutečně mohou vydávat vyhlášky proti nejrůznějším nešvarům, otázka ale je, jak dlouho budou takové vyhlášky uplatňovány a kdy se zase vše vrátí do starých kolejí. Na soustavné potírání pouličních přestupků totiž jednoduše nebudou lidi.