Rodinné tresty opět rozčeřily hladinu veřejného mínění, neb do diskuse se zapojuje kdekdo, protože na výchovu dětí se cítí být každý odborníkem. Leckdo proto, že sám děti zplodil, jiný protože je i vychovával a onen další prostě proto, že měl minimálně možnost poučit se z odstrašujících případů ve svém okolí. Cože se to tedy stalo? Rodiče, přirozeně občas robátka nejen chlácholící, ale i trestající, zpozorněte!

Roční vězení za exekuci vařečkou

Matka, vychovávající dvě své, školou povinné děti téměř sama, si s výchovou nezdárného syna nevěděla rady a když se nedovolala pomoci, vypomohla si kuchařským náčiním a vařečkou dítě dvakrát potrestala. Podle veřejně přístupných zdrojů mu trestem, v české kotlině tradičním, způsobila na stehnech podlitiny, tedy následky, které většina generace ve věku přes čtyřicet pamatuje na svých sedacích částech dodnes. Stát zbystřil a nelenil. Nešťastné dámě děti odebral a svěřil do bezpečné náruče státu a ji samotnou postavil před soud a shledal vinnou.

Podle § 198 trestního zákoníku se trestného činu dopustí ten, kdo týrá osobu svěřenou do jeho péče, za což lze vyměřit trest od jednoho do pěti let. Soudy odsoudily maminu na jeden rok vězení, podmíněně odložený na zkušební dobu v délce čtrnácti měsíců, trest to takřka nejnižší možný. Rodiče zlobivých dětí, kterým čas od času uletí ruka, a v úvodu strachy zadrželi dech, mohou opět vydechnout, protože Nejvyšší soud před několika dny rozsudek zrušil a soudům uložil, aby se věcí znovu zabývaly. Cože bylo důvodem? Inu, výklad nepříliš určitého pojmu "týrání". Podle ustálené judikatury totiž musí jít o zacházení kruté a bezohledné, které týraná osoba pociťuje jako příkoří. Rozumný přístup, řeknete si možná. To jen soudy klopotně hledají hranici mezi trestem případným a týráním; laik i rodič obvykle nezaváhá.

Hranice mezi normou a podivností

Zajisté je v dnešní rodině více věcí, nad kterými se lze podivovat: k tomu, aby dítě poslouchalo, potřebujeme zákon. Dítě má právo se vyjádřit k věcem, které se ho týkají, a tak lze pozorovat tříleté dívenky odmítající v mrazech čepici a punčocháče, jejichž matky ohleduplně respektují ústavou zaručené právo dítěte na ranní volbu oblečení. Zato uložit dítěti, aby odklidilo sníh, může vyústit v reakci odposlechnutou z úst dítka školou dosud povinného: "Jestli mě budeš nutit, abych denně vstával do školy, podám na tebe žalobu do Štrasburku." Na co dřív stačil zvýšený hlas nebo příkaz, potřebujeme znalecké posudky a zástup psychologů. A tak teď máme, co jsme si navařili.

Nová doba si žádá novou rodinu

O tom, že rodina vždy byla v centru našeho zájmu a že tam má své místo stále, svědčí nejen zájem o vše, co se v naší i cizí v rodině děje. Nikoli náhodou už rok vycházejí Rodinné listy a těší se stále většímu zájmu. A právě proto byl jeden z letošních kulatých stolů Pražského právnického podzimu 2012 věnován rodině a sociální problematice. A co zjistil, sluší se ocitovat: Cosi divného se děje s rodinou a ta naše má za letošek jeden primát: letos poprvé se více dětí narodilo z nesezdaných soužití než z manželství. Letos poprvé už je normou matka, otec a dítě, jejichž vztah neumíme ani pojmenovat, pro který zákon nezná žádné označení. A víc než půlka manželství se rozvádí, víc než polovina rodičů je rozloučena. Jak tedy dnes vypadá typická rodina? Dítě a rodiče, netvořící majetkové společenství; dítě s rodiči, kteří jeden po druhém nedědí a v případě smrti nebudou pobírat vdovský či vdovecký důchod. Od letoška budiž tradiční rodina s manžely a dětmi zapomenuta, neboť normou už se stává rodina dosud bezejmenná, kruhem odborníků označená jako rodina nepojmenovaná.

Ptejme se, co dál, kam rodina spěje a jaké důsledky změna přinese. Neboť se netýká jen mladých, týká se i nás. A děti jsou ty poslední, kdo za to nesou odpovědnost.

(psáno pro Lidové noviny)

Autorka je advokátka, šéfredaktorka Rodinných listů a místopředsedkyně Spolku Šalamoun