PRÁVO: Lze platit výživné z lupu?
Ústavní soud požaduje zohlednit zájmy dětí obžalovaného i při rozhodování o majetku zajištěném pro oběti trestné činnosti.
Dne 6. října 2026 vydal Ústavní soud nález sp. zn. II. ÚS 1642/26, který otevírá zásadní otázku našeho pojetí vlastnického práva. Rozhodnutí přijal senát ve složení Jiří Přibáň, předseda senátu, Martin Smolek, soudce zpravodaj, a Pavel Šámal. Případ se týká muže obžalovaného ze zvlášť závažného podvodu, který své bývalé partnerce poskytl automobil BMW X5 jako úhradu dlužného výživného na dvě nezletilé děti. Policie automobil zajistila jako pravděpodobný výnos trestné činnosti a následně jej prodala za 573 tisíc korun. Prostředky zůstaly zajištěny pro možné budoucí uspokojení nároků poškozených. Matka dětí však požadovala jejich uvolnění, protože je potřebuje k zabezpečení svých dětí. Policie i krajský soud její žádost odmítly.
Ústavní soud nyní rozhodnutí krajského soudu zrušil. Podle soudců Přibáně, Smolka a Šámala nestačí konstatovat, že jde o pravděpodobný výnos trestné činnosti a že existují poškození, jejichž nároky mají být uspokojeny. Soud musí individuálně posoudit také materiální potřeby dětí obžalovaného a dopady pokračujícího zajištění prostředků na jejich zabezpečení. Ústavní soud dokonce výslovně uvádí, že nejlepší zájem dítěte má vůči ostatním zájmům privilegované postavení. Současně připouští, že tento zájem není absolutní a že majetek může zůstat zajištěn. Nerozhodl tedy o jeho vydání, ale stanovil povinnost zkoumat sociální situaci dětí při rozhodování o pokračujícím zajištění.
Problém však spočívá už v samotném požadavku zkoumat sociální situaci dětí při rozhodování o majetku pocházejícím z trestné činnosti. Představme si člověka, který ukradne sousedovi automobil a následně jej poskytne své bývalé manželce jako úhradu dlužného výživného. Měl by soud před vrácením automobilu skutečnému vlastníkovi zkoumat, zda děti zloděje potřebují peníze? A měl by snad automobil ponechat rodině zloděje, pokud zjistí, že její sociální situace je mimořádně obtížná? Taková úvaha převrací základní princip vlastnického práva. Ukradený automobil nepatří zloději a jeho povinnost živit děti mu nedává právo nakládat s cizím majetkem.
V konkrétním případě Ústavního soudu je právní situace složitější. Nejde o prokazatelně ukradený automobil, nýbrž o vozidlo, které má představovat výnos z podvodu. Trestní původ prostředků dosud není pravomocně prokázán a vlastnictví automobilu bylo předmětem samostatných soudních rozhodnutí. Právě proto se vede řízení o jeho zajištění. Základní otázka ale zůstává stejná: může skutečnost, že majetek byl použit k úhradě výživného, oslabit právo poškozených domoci se hodnoty získané na jejich úkor? Pokud se trestný původ majetku prokáže, proč by měla sociální situace příjemce rozhodovat o tom, zda bude jeho hodnota dostupná pro odškodnění obětí?
Ústavní soud argumentuje také tím, že existenci pohledávky na dlužné výživné potvrdil Vrchní soud v Praze. Jenže zde dochází ke směšování dvou zcela odlišných otázek. Jednou je existence vyživovací povinnosti, kterou nikdo nezpochybňuje. Druhou je oprávnění splnit tuto povinnost právě majetkem pocházejícím z trestné činnosti. Z existence oprávněné pohledávky na výživné přece nevyplývá nárok uspokojit ji na úkor poškozených. Stejně jako člověk nemůže splatit svůj dluh tím, že věřiteli předá cizí automobil, nemůže samotnou existencí vyživovací povinnosti ospravedlnit převod majetkové hodnoty, která má být použita k nápravě následků jeho trestné činnosti.
Z tohoto hlediska je problematický samotný právní postup navržený Ústavním soudem. Nejprve se mají zjišťovat materiální potřeby dětí a poté se mají poměřovat s veřejným zájmem na zajištění výnosů z trestné činnosti. Jenže ochrana vlastnických práv poškozených není pouhým abstraktním veřejným zájmem, který lze jednoduše vyvažovat sociálními potřebami jiných osob. Za tímto zájmem stojí konkrétní majetkové nároky. Sociální potřeba může být důvodem pro poskytování pomoci, nikoliv sama o sobě právním titulem k majetku, jehož hodnota má připadnout oprávněným poškozeným.
Ústavní soud samozřejmě nerozhodl, že děti obžalovaného mají právo ponechat si výnos trestné činnosti. Jeho nález je však významný tím, že sociální situaci těchto dětí považuje za okolnost, která musí být při rozhodování o pokračujícím zajištění majetku individuálně posouzena a poměřena s účelem zajištění. Právě tento princip považuji za sporný. Vytváří totiž možnost, že při rozhodování o zachování majetku pro oběti trestné činnosti bude hrát roli to, jak naléhavě jej potřebuje rodina obžalovaného.
Vyživovací povinnost rodiče je nepochybná. Stejně nepochybné by však mělo být, že ji musí plnit prostředky, s nimiž je oprávněn nakládat. Pokud potřebuje jeho dítě sociální pomoc, existují k tomu nástroje sociálního systému. Není důvod, aby se sociální ochrana dítěte realizovala na úkor lidí, kteří byli poškozeni trestnou činností jeho rodiče.
Základním úkolem spravedlnosti není rozhodovat, kdo potřebuje cizí majetek naléhavěji, ale komu tento majetek po právu náleží. A právě tento rozdíl se v nálezu Ústavního soudu nebezpečně rozostřuje.