Kdyby se prezidentem stal Miloš Zeman, musela by se na Hradě přešít vlajka

Ten bizarní příběh je notoricky znám (podrobnosti zde), takže ho popíšu jen v hrubých obrysech. V květnu 1999 tehdejší premiér Miloš Zeman nařkl tehdejšího ministra zahraničí Josefa Zielence, že podplácel mediální agentury, aby vylepšovaly jeho obraz na veřejnosti. Když se pak na Zemana sesypali novináři, aby předložil důkazy (které neměl), prohlásil, že tím jejich zkorumpovaným kolegou jsem já. Prý jsem měl "důvěrnou smlouvu" s ČEZem, na jejímž základě jsem psal články na podporu dostavby Temelína. Jak to souvisí se Zielencem už ale Zeman nevysvětlil – šlo o krátké myšlenkové spojení v jeho hlavě. Obratem se ukázalo, že je to nesmysl. Generální ředitel ČEZu mou korupci popřel a hloubkový audit existenci smlouvy vyloučil.

V tu chvíli stačilo říct: "Spletl jsem se, omlouvám se". Tím by pro mne byla věc vyřešena – všichni občas děláme chyby. Zeman by tak měl nejen šanci zachovat si tvář, ale navíc ještě ukázat, že je slušný a charakterní člověk. Uznat chybu a omluvit se za ni ale umějí jen vnitřně velcí lidé. Vnitřně malý premiér to nedokázal. Na své nepravdě umanutě trval i přesto, že soudy všech instancí postupně konstatovaly, že jsem s ČEZem žádný "korupční" vztah nikdy neuzavřel. Nic na tom nezměnil ani senát pražského vrchního soudu (ve složení Naděžda Žáková, Ludmila Říhová a Zdenka Ferešová) který šel Zemanovi až neuvěřitelně "na ruku". I tyhle tři dámy mně sice od cejchu korupčníka očistily, ale zároveň dodaly, že premiér "pravdivě citoval" lež, kterou někde zaslechl. Takže prý za nic nemůže. Kdybych se jejich bizarní logikou řídil, mohl jsem kdysi v roce 1996 v Reflexu zveřejnit alarmující informace, které jsem tehdy získal obsahu Zemanova rozvodového spisu ze 70. let. Nešlo přitom o žádné bulvární hledání špíny - ty informace totiž nabízely konzistentní psychologické vysvětlení chování tehdejšího předsedy vlády ČR, a navíc mi je potvrdila i jeho bývalá manželka Blanka. Z toho, co jsem se o Zemanovi dozvěděl, jsem ale zveřejnil jen naprosté zlomky. Některá tvrzení se mi totiž podařilo ověřit jen ze dvou zdrojů, což mi přišlo málo. S informacemi pracuji seriózně a nejsem tlučhuba – na rozdíl od Zemana.

Dodnes jsem přesvědčen, že vrchní soud rozhodoval na politickou objednávku: "Jsi novinář a odvažuješ se hájit svou čest proti premiérovi? To by tak hrálo, drzoune!" Žáková a spol mně za drzost potrestala zaplacením soudních nákladů ve stylu románu Franze Werfela "Ne vrah, zavražděný je vinen". Bizarní právní konstrukci, vymyšlenou na Zemanovu ochranu, pak zbořil ústavní soud, který to přirovnal k chování komunistů. "Difamace jednotlivců představiteli státní je technikou dobře známou totalitním režimům," napsal. Na jaře 2007 byl bývalý premiér odsouzen k omluvě.

Vítězný souboj o čest mne suma sumárum stál osm let života plus zaměstnání, z něhož mne podle "presumpce viny" vyhodil dnešní šéfredaktor Blesku Pavel Šafr. Tak moc se bál premiéra... Nejpodstatnější ale je, že se během těch dlouhých osmi let Zemanova nepravda změnila v lež. Politik, který se původně jen zmýlil, se kvůli své dětinské neschopnosti uznat chybu stal soudně usvědčeným lhářem. Připočtěme Zemanovy dodnes nevysvětlené cesty do Bambergu, kde měl výměnou za účast jakýchsi podivných podnikatelů ve vládě jednat o milionech na volby. Připočtěme proslulý "Zemanův kufřík", plný materiálů o chystaném státním převratu, které se nakonec ukázaly jako dětinský podvrh. Připočtěme pokus Zemanových poradců o pošpinění Petry Buzkové v akci Plumbum. Připočteme vydírání správce zámku Štiřín Václava Hrubého, aby pro Zemana vyrobil kompromitující materiály na Josefa Zielence. Připočtěme nekonečný proud Zemanových sprosťáren ("pitomci, hnůj, fekálie, novinářské kurvičky, zkurvený trpaslík..."). Připočtěme...

Ale proč si zanášet hlavu nekonečnými Zemanovými aférami a průšvihy? Osobně mi stačí vědomí, že ten člověk je zbabělec, který navzdory názvu své knihy Jak jsem se mýlil v politice neumí chlapsky uznat, že se zmýlil. Kdyby se měl stát prezidentem, museli by na Hradě přešít vlajku. Místo hesla "Pravda vítězí" by na ní pak muselo vlát "Lež prohrává".

Autor je redaktor měsíčníku Maxim