Česká lékařská komora ústy svého presidenta žádá vtělit do zákona o zdravotnických službách možnost lékaře odmítnout další péči o pacienta. Blíží se anarchie v medicíně?

Návrh ČLK slouží jako munice k dalším útokům na lékařskou obec, případně je prvoplánově používán k napsání protestního blogu. Požadavek, aby lékař mohl ukončit svou péči o některé pacienty však v žádném případě není v rozporu s etickou normou.

Vztah lékaře k nemocnému se po mnoho staletí řídí jistými pravidly, jejichž porušení je trestáno. Před 2500 lety skupina lékařů připravila kodex pravidel, který byl pojmenován po velikánovi antického lékařství Hippokratovi. Znění přísahy je dnes překonáno, nicméně některé její části jsou zřetelně nadčasové. V textu je mimo jiné uvedeno, že „aby nemocní opět nabyli zdraví, nařídím opatření podle svého nejlepšího vědění a posouzení a budu od nich vzdalovati všechno zlé a škodlivé“. Na lékaři je již ponechán způsob, jakým tohoto cíle dosáhne s poukazem, že jde o ars medici, tedy umění léčit. Má-li ovšem lékař onen článek přísahy dodržet, musí jeho snaha rezonovat se snahou pacienta o totéž.

Současná doba má jistě i jiné požadavky na lékaře a to zejména v závislosti na měnících se společenských podmínkách, pokroku v medicíně, jenž je v posledních zhruba 25 letech výrazně akcelerován, úhradě za provedenou péči atd. Některé zásady však zůstávají neměnné a jednou z nich je to, že lékař v žádném případě nesmí podmiňovat poskytování své péče s ohledem na rasu, náboženské vyznání, společenské postavení pacienta, případně i jeho finanční možnosti.

Paternalistický přístup, uplatňovaný ještě v 80. letech minulého století, byl po revoluci nahrazen vztahem, v němž došlo k výraznému posílení práv nemocného ovlivnit svou léčbu. Zákon nařizuje, že lékař je povinen poskytnout písemné zprávy o léčení či výsledky laboratorních vyšetření. Pacient může doporučený postup lékaře konsultovat s jiným odborníkem, případně tento postup odmítnout. Po podpisu negativního reversu přejímá za svůj zdravotní stav plnou odpovědnost a lékaře tak vyviňuje z případných sankcí při zhoršení zdravotního stavu nemocného.

V současnosti u nás platí zákon, že lékař může omezit přijetí nemocného do své péče z důvodu velkého množství nemocných. To má své pochopitelné důvody, neboť přetížený lékař snadněji udělá chybu (třeba jen prostým přehlédnutím některého výsledku), navíc je dříve fysicky i psychicky opotřeben.

Požadavek ČLK je však průlomový v tom, že by lékař mohl za jistých okolností ukončit léčbu nemocného, jenž se v jeho péči již nachází. I když to není časté, každý lékař občas narazí na nemocného, u něhož je léčení mírně řečeno problematické. Jde o nemocné, kteří odmítají jakékoliv výkony, navržené lékařem, nedodržují aspoň základní léčebný režim, neužívají doporučenou medikaci. Vzniká otázka, proč tito nemocní vlastně klepou na dveře ordinací a neustále se dožadují dalších vyšetření, proč zapřádají dlouhé rozhovory s lékařem o svých problémech, když v posledním nechtějí žádnou radu. Za těchto okolností nemůže mít lékař na jejich zdravotní stav žádný vliv.

Vztah lékař - pacient je založen na důvěře jednoho v druhého. Pakliže je narušena nerespektováním pravidel, které dobrý výsledek léčení podmiňují, je tento vztah zcela neproduktivní a je lépe jej ukončit, než pokračovat v oboustranně neuspokojivé komunikaci. Lékař je tak zbaven právní odpovědnosti třeba za epileptika, který vzdor jeho doporučení nebere léky a havaruje v záchvatu za volantem svého vozu. Je zbaven pocitu marnosti léčby komplikací u alkoholika, který vzdor zhoršování svého stavu nijak nemírní své pití. Získá navíc čas, který může věnovat těm, kteří o jeho rady stojí.

S právem pacienta jde v ruku v ruce i odpovědnost. Zdá se, že ti, kteří nyní křičí o lékařské anarchii, neberou v potaz, že i nemocný má vedle svých práv rovněž své povinnosti. Problémoví pacienti, jichž se navrhovaný zákon týká, chtějí využívat plně svých práv za prakticky úplné absence povinností, které z jejich stavu plynou. Nařizování lékařům, že tohoto nemocného musí za každých okolností ponechat ve své péči, je v konečném důsledku kontraproduktivní, neboť lékař časem získá vůči tomuto nemocnému jistou pochopitelnou aversi a nemocný svého nedosáhne. Pokud by zákon přesně vymezil, za jakých okolností může být pacient vyřazen z péče konkrétního lékaře, byl by to krok správným směrem ke zlepšení zdravotního uvědomění populace.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora