K názvu mého červencového blogového příspěvku mne inspirovalo mé dětství a vlastně i nedávný zážitek, kdy se do vlastního dětství člověk vrací coby někdo, kdo se připravuje na otcovství. V tomto mém zážitku se najednou snoubily dva vjemy, které jsem nedávno zaregistroval – jedním z nich byly nedávné výroky na adresu kvality legislativního procesu a legislativních odborů na některých rezortech a druhým letmé zhlédnutí mého, kdysi tak oblíbeného večerníčku – Šmoulové.

K prvnímu zážitku se váže povzdechnutí předsedy Nejvyššího správního soudu, které slovutný kolega – právník, pan doktor Josef Baxa směřoval k úrovni práce legislativních odborů na některých ministerstev. Toto povzdechnutí hovořilo o tom, že ti, kteří píší u nás zákony tak často činí v prostředí personálně zdecimovaných odborů a bez řádných zkušeností načerpaných věkem. Pan předseda jistě patří k nejvýraznějším tvářím české právnické scény, jeho názory se těší po právu hluboké úctě jeho kolegů, studentů, ale i široké veřejnosti a má v zásadě pravdu i tímto výrokem. V zájmu objektivity ještě musím dodat, že já sám k němu navíc cítím ještě o to větší úctu, že se velkou měrou zasloužil o rozvoj mé Alma mater – Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, byl mým vyučujícím a pocházíme ze stejného kraje – on z Klatov, já ze Kdyně.

Druhý zážitek ve mně vyvolal zmíněný večerníček a má nejoblíbenější postava – Šmoula Mrzout, k jehož „obchodní značce“ patří věta „Nemám rád…“. A uvědomil jsem si, že také působím jako takový legislativní Šmoula Mrzout, neboť působím při své práci legislativce vždy jako ten, který říká: „Nemám rád hloupé zákony.“

Již v roce 1965 padla u Nejvyššího soudu USA jedna velice slavná věta, kterou si všichni my, co máme právnické vzdělání, musíme vždy připomínat – a ti co legislativu píší zvlášť. Ve sporu Griswold v. Connecticut, ve kterém se jednalo o právu na soukromí – respektive o ústavní konformitu zákona státu Connecticut, který zakazoval užívání antikoncepčních léků. Nejvyšší soud tehdy tento zákon prohlásil poměrem 7-2 za protiústavní, což se dalo vzhledem k jeho složení očekávat. Tento výrok však dal vzniknout jednomu z nejslavnějších disentních stanovisek v celé historii soudnictví na celém světě.

V tomto disentním stanovisku soudce Potter Stewart uvádí, že zákon, jehož se spor týkal je „výjimečně hloupý“ (an uncommonly silly law), ale samotný fakt, že je hloupý a prakticky nevynutitelný z něj nedělá zákon protiústavní. Bohužel, nebo bohudíky měl soudce Stewart pravdu tehdy a měl by jí i nyní – zákony skutečně mohou být hloupé, špatně napsané a pro praxi nepoužitelné, ovšem řídit se jimi musíme.

Asi základní teze legislativní činnosti tedy, dle mého, spočívá v tom, že by zákonodárný proces jako takový měl být garantem toho, že ve společnosti bude kvalitní a odpovídající zákonná úprava těch vztahů, které mají být právem regulovány. V tomto směru je tedy nutné si před přípravou jakékoliv změny zákona, či tvorbě úplně nových norem bezpodmínečně zodpovědět tři otázky –

Víme, co chceme upravovat?
Víme, jakým nástrojem?
Víme, jak to chceme upravovat?

První otázka musí směřovat vždy k poznání příslušné „poptávky“ po úpravě – tedy skutečně společnost vyžaduje nějakou regulaci příslušného chování formou norem. Druhá směřuje k normativním systémům jako takovým – je právo oním normativním systémem, který má být použit. A třetí směřuje již ke konkrétnímu znění úpravy.

Další pokračování přípravy příslušné normy může následovat pouze ve chvíli, kdy si odpovíme na všechny tři tyto otázky shodně – tedy „Ano“. Není možné si na jednu z nich odpovědět třeba – „ne, tohle by nebylo úplně nutné dávat do zákona, ale bude to tak lepší.“ A tady narážím na jediný nesoulad s myšlenkou pana předsedy – nemyslím si, že problémem legislativy je věk jejich tvůrců, ale fakt, že se do odpovědí na tyto tři úhelné otázky vkládají jiné zájmy, než je ten hlavní – tedy zájem mít kvalitní a dobrou právní úpravu.

Možná za to může mé mládí a zápal pro vlastní práci – pan doktor Baxa je přesně o dvacet let starší, než jsem já a neskonale chytřejší, přesto jsem nikdy nesouhlasil s postojem prezidenta Klause, který odmítal jmenovat soudce mladší třiceti let. Je mým hlubokým přesvědčením, že legislativci jsou stejně důležití jako soudci. Jak trefně poukázal i citovaný soudce Steward i pro legislativce musí platit pravidlo nestrannosti a odpovědnosti, a to možná ještě více, než pro soudce.

Zákony si nelze „šmoulet“ někde na koleni, ale pouze poctivou prací – neodrazujme tedy ty, kteří se chtějí legislativě věnovat, ale podávejme jim pomocnou ruku, připravme jim podmínky pro jejich rozvoj a fungování a hlavně, přestaňme vnímat legislativu, coby páku k prosazování vlastních, nezřídka politických zájmů – k tomu neslouží a sloužit nesmí.

Nemyslím si, že by náš úplně zásadní problém spočíval ve složení legislativních odborů – problém je v jejich okolí a tlacích, které jsou na ně vyvíjeny a tomu se může relativně stejně rychle poddat nezkušený absolvent, stejně jako zkušený legislativní harcovník! Nechtěl bych tento příspěvek svázat s konkrétní situací, ale jsem skálopevně přesvědčený, že paní ministryně Válková se právě o takové změny snaží a pokud tento příspěvek vztáhneme právě na MSp, že se jí to snad i podaří. Je ale pravda, že tento problém se netýká pouze mediálně vděčného a známého úseku justičního a legislativního na Ministerstvu spravedlnosti.

Je to tedy na vás – čtenářích tohoto blogu a studentech právních programů Ústavu práva a právní vědy a European Business School – nebojte se legislativy a psaní zákonů, dokud se na legislativu nezačnou zaměřovat právě ti nejlepší z nás, výteční odborníci, jako jste vy, pro které není prvořadé vydělat spoustu peněz, ale vykonávat společensky velice důležitou a užitečnou činnost, s kvalitou naší legislativy neuděláme nic a nezbude nám nic jiného, než si stále opakovat to svoje: „Nemám rád hloupé zákony!“