Tak jako každý pes musí být opatřen čipem a známkou pro případ, že by se někam zaběhl, tak i každý občan ČR vlastnící počítač, tablet či mobilní telefon může být dohledán nebo přesněji řečeno vysledován na základě údajů z těchto zařízení.

Tak praví zákon, jehož nesporná výhoda spočívá v tom, že o jeho existenci má v této zemi povědomí pouze pár zasvěcenců, proto také nikdo netrpí nutkavou potřebou jakkoliv se vůči němu vymezovat.

A přitom si tím necháváme ujít zcela výjimečnou příležitost, jak začít ještě více nenávidět Evropskou unii. A tentokrát dokonce zcela po právu.

Právě ona totiž v roce 2005 rozhodla, že jednotlivé členské země musí v rámci boje proti terorismu do svých právních řádů implementovat směrnici přikazující mobilním operátorům, aby uchovávali a schraňovali důvěrné údaje o klientech pro potřeby policie či tajných služeb.

Naši zákonodárci filigránsky „přilepili“ tuto maličkost na závěr padesátistránkového zákona o pozemních komunikacích, jehož si široká veřejnost mohla povšimnout maximálně v souvislosti s digitálním vysíláním a správným nastavováním set-top-boxů.

Tato obskurní směrnice jde přitom ve své podstatě zcela proti duchu samotného právního státu, neboť vychází z premisy, že člověk je přece od přírody tvor hříšný a často chybující a dříve či později nepochybně nějaký ten zločin spáchá. Proč si ho tedy ryze preventivně trochu neproklepnout. To nemůže nikdy škodit.

A de facto je to přesně tak, nikomu to opravdu neškodí (tedy zdánlivě), protože většina lidí si podobné věci není vůbec ochotna připustit. Jak nám může ublížit nějaký mrňavý legislativní přílepek?

Počítač i telefon jsou přece v jejich soukromém vlastnictví a jestliže řádně platí za poskytované služby svému operátorovi, jde čistě o jejich privátní záležitost.

Jakápak to osudová naivita, lide český!

Velký bratr o nás ví všechno! Ví, s kým a jak dlouho hovoříte, odkud přesně voláte, jaké internetové stránky navštěvujete, ve kterém čase se obvykle připojujete na síť atd.

Detekovat lze dokonce i vypnutý mobilní telefon, ba ani oblíbený a údajně anonymní telefon na kartu už není řešením.

Progres nových technologií se v posledních letech odehrává v takové rychlosti, že běžný uživatel ani nestíhá sledovat turbulentní exploraci chrlící další a další aktualizace, změny, postupy a modifikace modifikací.

Co platilo včera, je dnes už pouze nostalgickou vzpomínkou a úsměvným archaismem.

Zákon, o kterém byla řeč, by měl fungovat na principu tzv.subsidiarity, což teoreticky znamená, že velký bratr (policie či tajné služby) si zmiňované údaje (oficiálně „data retention“) může na mobilním operátorovi vyžádat pouze v případě, kdy už vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky.

Konkrétní výsledky takovýchto sledovacích metod v praxi jsou ovšem zahalené mlhovinou tajemství, stejně jako oblast odposlechů.

Zajímavé je, že počet policejních žádostí neustále přibývá. Směřují k soudu, který vše musí potvrdit, ale většinou to bývá jen rutinní administrativní procedura.

Co z toho tedy usuzovat? Že by počet kriminálníků v ČR permanentně stoupal?

Oficiální statistiky o ničem takovém nehovoří a rovněž tak neprokazují, že by „šmírovací zákon“ jakkoliv přispíval ke snížení kriminality.

A protože čísel z rodné hroudy je skutečně pomálu, cituji alespoň zprávu z prestižního německého institutu Maxe Plancka, kde se explicitně konstatuje, že využití „data retention“ nemá na objasněnost trestných činů sebemenší vliv.

Byla to Pirátská strana, jež vyzvala už v roce 2010 tehdejší vládu, aby se obrátila s návrhem na přešetření celé věci k Evropskému soudním dvoru EU. Nic takového se ovšem nestalo.

Zatímco řada zemí v čele s Německem a Rakouskem tuto směrnici jednoduše odmítla i pod hrozbou vysoké pokuty z Bruselu opakovaně přijmout, v Česku se pouze schvalovalo a zase schvalovalo nebo se hrál nicneřešící ping-pong s Ústavním soudem, který normu shledal nezákonnou, vrátil ji k přešetření Sněmovně, tou za pár měsíců prošlo nové znění zákona, v němž se vypustil jeden odstavec, Ústavní soud byl ovšem zase nespokojen a normu vrátil zpět poslancům – a tak to šlo několik let po sobě – až se Ústavní soud konečně uklidnil, přičemž věci zůstaly v takřka nezměněné podobě, v jaké byly na počátku této nemilosrdné přestřelky.

Česky bychom řekli, že vlk se nažral a koza (a hlavně „data retention“) zůstala celá.

Jak konstatuje Jakub Michálek (Piráti): „Shromažďování takového množství údajů je přitom protiústavní, nedemokratické a bezúčelné. Navíc porušuje Listinu základních práv a svobod, protože zásadním způsobem zasahuje do našeho soukromí.“

Největším paradoxem každopádně zůstává, že to, co mělo dle představ EU původně sloužit jako modus operandi ke zmapování pohybu teroristů a jejich nekalých rejdů, se s obdivuhodnou flexibilitou přetransformovalo ve vysoce účinný a kompatibilní nástroj ke šmírování nás všech.