Česko zakáže kouření v autě, které veze děti. Jásavé titulky ovládly přední strany médií a člověk neví, jestli se má smát nebo plakat.

Není pochyb o tom, že v autě s dětmi by se kouřit nemělo. V cigaretovém kouři jsou látky podněcující vznik rakovinných buněk a opravdu se nedá vyloučit, že děti zvyklé na zakouřená auta snadněji propadají závislosti.

Do té míry je zákon správný. Zůstává však otázka, proč je něco takového nutné přikazovat právě zákonem. Určitě je menší podíl rodičů-kuřáků, kteří děti vystavují takovému riziku, a u těch ostatních by jistě stačila osvěta. A u těch, kde osvěta nestačí, nepomůže ani zákon, protože paragraf o kouření v autě stejně nepůjde efektivně vymáhat.

Přesto veřejnost předpis přivítala jako další krok do civilizované společnosti, jak svědčí přinejmenším novinové titulky. Otázka teď zní, jaký je vlastně společenský prostor, kde se mohou takové hry na zákazy a příkazy s úspěchem provozovat.

V každém případě jde o prostor postkomunistické společnosti, která prochází kocovinou z neregulované svobody, jakou zažila záhy po protikomunistickém převratu. Také tehdy se obrátil pohled společnosti na svobodné jednání. V dobách komunismu všechno fungovalo podle pravidla, že všechno, co není povoleno, je zakázáno.

Když se vás policista zeptal, musel jste být připraven vysvětlit, co na daném místě děláte a jak jste se tam ocitl. Po listopadu 1989 se najednou všechno otočilo o 180 stupňů. Co nebylo zakázáno, bylo povoleno, což v praxi znamenalo, že si člověk mohl dělat, co ho napadne, a pokud narazil na nějaké zákonné hranice, zkoušel je obejít.

Elegantní komunistický model

Ve společnosti, kde předchozí život v diktatuře zlikvidoval značnou část etických pravidel či morálních zvyků, to vedlo k nebývalému rozkvětu bezohlednosti a dokonce kriminálního chování, o kterém svědčí smutná historie kupónové privatizace, kdy došlo k rozkradení a zničení značné části národního majetku.

Jak se v průběhu času dále upevňovala vláda kapitálu získaného nečestným a nezákonným způsobem, objevila se také reakce. Když lidé zneužívají svou svobodu a jejich chování je možné omezit pouze zákonem, tak je třeba schvalovat stále více zákonů a regulací, abychom byli před zločinci, podvodníky a vůbec nezodpovědnými lidmi chráněni.

Tento postoj se prosazuje v politice posledních let stále důrazněji, přispěla k němu i traumatická zkušenost s lihovou aférou, kdy desítky lidí zemřely po konzumaci alkoholu s falešnými kolky.

Byla posílena regulace alkoholu včetně zákazů konzumace pro cyklisty, začal boj s hazardem i s kouřením a postupně se kultura zákazů začala prosazovat v dopravě, v předpisech o životním prostředí nebo při on-line dohledu při podnikání a výběru daní.

Možnosti jsou opravdu široké. Pokud dětem škodí kouřící rodiče v autě, nemělo by být zakázáno také kouření doma? A neměl by mít někdo právo to kontrolovat, stejně jako má právo domáhat se vstupu při kontrole kvality topení?

Nejde o návrat do minulosti. V zásadě elegantní komunistický model, při kterém bylo všechno zakázáno s předem určenými výjimkami, může být nahrazen byrokratickou strukturou, která zakáže a dohledu podrobí většinu lidských aktivit. Fungovat to bude asi stejně efektivně, tedy skoro vůbec.