Počátkem tohoto roku podpořila vláda novelu zákona o nakládání se zbraněmi, kterou podepsali poslanci všech stran zastoupených v parlamentu. S jeho účinností se domobrana v Česku stane zakázanou aktivitou. Pojem domobrana zákon výslovně nezmiňuje, ale zákaz postihne ozbrojené skupiny mající povahu domobrany. Zakázána bude činnost paramilitárních skupin, které jsou mimo oficiální bezpečnostní systém. Je obava, že by se zbraněmi mohly usilovat o prosazování svých ideologických cílů. Za vyzbrojování a účast v takové skupině by hrozila pokuta až 200 000 korun a zákaz nakládání se zbraněmi.
K zákazu domobrany přispěla Bezpečnostní informační služba (BIS). Podle jejích informací bylo v roce 2018 ještě vše v pořádku, ale v následujícím roce se již „domobranecká scéna postupně integruje“. Z toho zpravodajci vyvodili, že jde o aktivity představující hrozbu pro demokratické základy a bezpečnost České republiky. Roky nic a najednou je z toho hrozba? To je docela zvláštní. A jak se na to dívá společnost? V článku Poslanci chtějí zakázat domobranu z 10. 12. 2019 na www.novinky.cz byla anketa Souhlasíte se zakázáním domobrany? Pro ANO bylo 14,3 % a pro NE 85,7% z více než 4 000 hlasujících čtenářů.
Zpravodajci odhadují počet lidí organizovaných u nás v domobraně kolem 2 000. Absolvují výcvik, cvičí střelbu a v případě potřeby jsou připraveni zapojit se do obrany země. Zákaz domobrany spočívá na neochvějném přesvědčení, že stát nikdy nemůže – pokud jde o obranu a bezpečnost – selhat. Existence domobrany se pak již dopředu kriminalizuje poukazem na její možné zneužívání. Problém vyvstal doslova náhle, takže za tím může být docela něco jiného. Stejnou logikou by se dalo zakázat cokoli, co může být „nebezpečné“, třeba používání motorových vozidel.
Dnes si už málokdo vzpomene na zrození domobrany v českých zemích v revolučním roce 1848. Zákonným podkladem pro ni byl císařský patent z 15. března 1848. Týkal se konstituce, svobody tisku a národní gardy. Národní garda měla být zárukou ochrany ústavních svobod. Byla to vlastně svou podstatou domobrana. Vznikala zpočátku živelně, protože podmínky pro její utváření nebyly stanoveny. „Garda národní, na základech majetnosti a vzdělanosti založena, vykonává již blahodárnou službu,“ stálo v patentu císaře Ferdinanda. Byly to pro většinu obyvatel věci dosud neznámé, které se musely vysvětlovat.
Na Opavsku lidu vyložil obsah císařského patentu leták z 20. března 1848. Jeho text vytvořil dr. Jan Kozánek formou rozmluvy mezi farářem, konšelem, rychtářem a sedlákem. „Národní garda čili stráž,“ vysvětloval farář jako vůdčí autorita, „je ozbrojení dospělého lidu, aby sám udržoval pořádek kde ho třeba, aby hájil jmění, aby schopen byl v čas vojny pozdvihnouti se k obraně vlasti. Toto právo nám od nejmilostivějšího císaře dané jest důkazem největší důvěry v rozum náš a v naši lásku. To právo je pravá okrasa každého muže!, neboť jenom dětem neb nebezpečným lidem nedovolujeme vzíti nůž do ruky; tak také lid, pokud se mu zbraň zakazuje, jest považován ještě za nedospělý aneb za nebezpečný. Doufám tedy, že každý měšťan s radostí, ano s hrdostí do této národní stráže vstoupí a povinnosti její plniti bude! Zatím ráčil Nejmilostivější císař pán povoliti jenom měšťanům sestavení národní stráže. Je však jisté, že až po odstranění některých překážek u selského stavu, i tomu se povolí.“ Posluchači v této fiktivní rozpravě význam národní gardy chápou a živě diskutují. Garda může vypomáhat vojsku a hájit práva proti každému, „jměnovitě proti zlodějům, páličům a jiné sběři“.
Již v dubnu 1848 měla většina měst a městysů národní gardu. Dokonce na vesnicích se zřizovaly národní gardy. Příslušné předpisy přišly až později. Počáteční nadšení bylo ohromné, brzy ale vyprchalo. Časem se členství v národní gardě stávalo spíš povinností než věcí cti. Cvičení upadalo, o službu v denních a zejména v nočních hlídkách nebyl zájem. Většina členů viděla smysl národních gard v účasti na slavnostech, pohřbech, parádách apod. Všude si stěžovali na pokles zájmu o členství v gardě. Gardisté se vyhýbali plnění povinností. Značná část nákladů se gardám hradila ze státní kasy. Když se pak začalo proslýchat, že členové si budou muset všechny náklady hradit ze svého, byl to prakticky konec národních gard. Pokus vytvořit koncem roku 1848 širší sdružení národních gard v krajích úspěch neměl. Všeobecný kongres národních rad, který se měl konat v Praze počátkem roku 1848, úřady nepovolily a císařský patent z 24. srpna 1851 národní gardy zrušil. Zbraně byly odevzdány, prapory, bubny a jiné rekvizity zničeny ve vojenských zbrojnicích.
Jelikož se krajským úřadům musely odevzdat registratury národních gard, panovaly obavy z jejich možného zneužití. Lidé působící v národní gardě se obávali možných následků, pokud by úřady zkoumaly obsah spisů a zjišťovaly jejich osobní účast v revolučním roce 1848. Kupodivu se spisy národních gard nikdo nezabýval. Když si v roce 1928 spisy vyžádal dr. František Roubík (autor publikace Český rok 1848), nalezl je v tom stavu, jak byly po zrušení gard odevzdány. Nikdo se do spisů nepodíval, jejich pečetě nebyly porušeny. Rakousko se v roce 1848 ve svých základech otřáslo, ale národní gardy zřejmě za skutečnou hrozbu nikdo nepovažoval.
Že se tehdy činnost národních gard neomezovala jen na různá veřejná slavnostní vystoupení, je vidět na události, k níž došlo v prosinci 1848 v Klatovech. Dne 20. října 1848 do města přišla posádka maďarských husarů. Obyvatelům nadávali do „českých psů“ a svého velitele neposlouchali. Otevřeně všude prohlašovali, že ho oběsí a dezertují do Uher. Vyhrožovali zapálením města. Klatovský krajský hejtman si s nimi nevěděl rady. Marně se domáhal toho, aby nebezpečná posádka byla z města odvolána. V listopadu v Klatovech shořel erární sklad slámy a sena. Občané označili za žháře maďarské husary. Ti denně popíjeli v klatovských hospodách, ale útratu platit nechtěli. 8. prosince 1848 se opilí husaři dostali do hádky s místními obyvateli. Přivolaná husarská hlídka se přidala k opilcům. Patnáct husarů vyrazilo z hospody, cestou rozbíjeli okna a nakonec před nimi prchalo několik set osob. Krajský komisař Peterka vše jen bezmocně sledoval. Husaři stříleli z pistolí a na náměstí ubili šedesátiletého mlynáře Špirka, který se jim s holí postavil na odpor. Přítrž řádění soldatesky učinil až zásah národní gardy, která přiměla husary k návratu do kasáren. Kromě ubitého mlynáře bylo pět zraněných civilistů. Na straně řádících husarů tři těžce a čtyři lehce zranění. Byly obavy, že husaři znovu na obyvatelstvo zaútočí. Krajský hejtman Tuschner se schoval doma a rozčilený dav, žádaje o pomoc, ho dokonce vyvlékl z postele. Pod tlakem obyvatelstva vyslal komisař Peterka posla do Plzně pro vojsko a jelikož jiná pomoc po ruce nebyla, povolal k ochraně města okolní národní gardy z Týnce, Bezděkova, Janovic a Švihova. Gardy se okamžitě téhož dne dostavily. Přišly i nepožádané gardy z Poleně a Kdyně a venkované z okolí vyzbrojeni kosami a cepy. Klatovská garda by sama situaci při střetu s celou maďarskou posádkou nezvládla. Oddíly pěchoty z Plzně přišly na pomoc až druhý den. Husaři byli z Klatov posláni pryč. Podrobné vyšetřování pak prokázalo jejich vinu na tom, co se v Klatovech stalo.
Klatovský případ ukázal, že patnáct ozbrojených osob může snadno uvést do hrůzy celé dosti velké město. Neozbrojení občané se nemohli řádění několika ozbrojených osob postavit na odpor. Opilí husaři jsou sice minulostí, lze si však představit jinou situaci, v níž by bylo početné obyvatelstvo vystaveno násilnostem ze strany malé skupiny. Jsou přece známé případy, kdy pár osob dokáže terorizovat své okolí. Oficiální složky v místě mohou v ten okamžik selhat, byť šlo o několik hodin, podobně jako se to kdysi dávno stalo v Klatovech. V takových případech je domobrana pojistkou. Její zákaz lze považovat za popření ústavních práv. Není ochota stanovit pravidla pro něco, co již existuje, a rozumně to zapojit do systému. Tím se z domobrany stal problém, který se „řeší“ její kriminalizací. Není pochyb, že se jedná o výraz nedůvěry ve schopnosti občanské společnosti.