Už jsme se dočetli, případně si poslechli, co všechno bylo, je či není špatně ve vydávacím řízení Radovana Krejčíře, jak byl či nebyl Jiří Čunek pronásledován policií. Obě kauzy svým způsobem vyvrcholily minulý týden, a tak by možná nebylo na škodu podívat se na oba případy z pohledu, který jim opravdu přísluší.

Oba výše zmíněné pány, respektive jejich kauzy totiž spojuje mnohem více, než se na první pohled zdá. Dovolím si tvrdit, že jsou dokonce esencí chyb a protiprávního jednání státu, jaké v rozsahu prezentovaném navenek nemá v poslední době obdoby.

Příčiny tohoto stavu však nepadají do minulého volebního období, jsou založeny ještě před rokem 1989, a polistopadové vlády jen kosmetickým „ošmajchlováním“ špatné legislativy stávající stav upevnily. Podívejme se na zásadní chyby blíže.

Za prvé: represivní složky státu jsou příliš zvyklé na aplikaci práva spojenou se současnou mocenskou, rozhodovací pravomocí.

V okamžiku, kdy však tuto rozhodovací moc nemají, tragicky selhávají a nejsou schopny právní zájmy České republiky obhajovat. Ukázala se jednoduchá pravda, že znalosti práva a procesní taktiky, skutečné právnické kvality, se osvědčují u těch právníků, kteří nerozhodují, ale praktikují bez moci rozhodnout.

Ne náhodou ve skutečně vyspělých státech je jasným předpokladem výkonu funkce soudce dlouholetá advokátní praxe a státní zástupce je skutečně pouhou stranou procesu, která se musí setsakra snažit, aby uspěla, o policii nemluvě. Dnes však máme povýtce státní zástupce a policisty hledající soudce, kteří jim schválí všechny domovní prohlídky a odposlechy. Soudcům, kteří opravdu soudí, se jaksi vyhýbají, argumentovat se jim nechce, takže to neumí.

Z příznačně silově preferovaného výkonu práva pak vyplývá naprostá sebestřednost a nedostatečná znalost jiných procesních systémů. Počítání lhůt, tak jak je známe my, neplatí někdy ani metr za našimi hranicemi. Obecně respektovaná právní pravidla lhůty jedince omezující počítají většinou na dny kalendářní, za sebou jdoucí, a lhůty práva poskytující na dny běžné, tedy bez sobot, nedělí a svátků. Již z tohoto závěru by právní praktik dovodil jistý závěr o délce vazby Krejčíře v JAR.

Možná že by angažování jednoho advokáta na jihu Afriky, aby zastupoval ČR u tamního soudu nebo jí radil, mělo větší význam než desetičlenné komando expertů. Jako hloupoučké zní vysvětlení ministerstva, že vzít si advokáta by znamenalo poskytnout argumenty Krejčířovi, že jde o mimořádný případ a zvýšený zájem o něj mu negarantuje v ČR spravedlivý proces. Ovšem deset českých úředníků ve věci extradice, která se normálně vyřizuje papírově, o ničem nesvědčí, že?

Za druhé: Mediální zastrašování není samospasitelné. Po počáteční defenzivě z devadesátých let se v citlivých případech policie i státní zastupitelství naučily média též využívat, či lépe řečeno zneužívat. Pochopily, že českému člověku je odporná jakákoliv aktivita - zglajchšaltování pojmu podnikatel je toho jasným dokladem. Některé policejní útvary se staly spíše mediální produkcí.

Nemohli jsme si nevšimnout „útvaru Blanky Kosinové“. Její útoky na předpokládané pachatele a zkreslování skutečnosti, spekulace s fakty i chimérami pak už dělají výkonu práva jasnou medvědí službu. Maršparády se zatýkáním pomocí zásahových jednotek mají sloužit jedinému: zastrašit a ukázat sílu.

Možná jsou na policii přesvědčeni, že je to dobře. Napadá však někoho, jak to ve vztahu k výkonu spravedlnosti působí? Nejen veřejnost, ale i jednotlivci v systému výkonu spravedlnosti vnímají právní postup takto zobrazený v médiích nikoli jako nalezení práva nestranným soudem, ale jako výhru mediálně, politicky či ekonomicky silnějšího soupeře.

Jsou-li státní úředníci bez berliček médií, selhávají. V případě Čunek dopustili mediální vedení sporu místo policejního vyšetřování. Zejména manipulace, přehlížení či tichý souhlas s mediálními kouzly okolo svědkyně jsou toho dokladem. Jenže i takový sluha, jako jsou média, se může vymknout z ruky. Vinný či nevinný Čunek už nikdy nebude pro dostatečnou část populace vinný nebo nevinný bez - dle jejich úvahy - jasného politického pozadí. Samotný trest či zproštění viny pak jen přidají na přesvědčení o protiprávnosti či snad lépe řečeno bezprávnosti takového kroku.

Za třetí: Mocenské zastrašování je nadužívanou součástí výkonu spravedlnosti. Je naprosto nepochybné, že využití moci, hrozba sankce je součástí výkonu spravedlnosti. Jenže mocenská oprávnění se zneužívají tam, kde to není třeba, a dokonce tam, kde je to vysloveně nebezpečné. O odposleších bylo již řečeno mnohé, existují však příklady další.

Ve věci Čunek obvinila policie se souhlasem státního zástupce (sic!) tři svědky z trestného činu křivého svědectví, údajně ve svém svědectví lhali ve prospěch pana Čunka. Inu, je to možné, že lhali, ale je stejně tak možné, že nikoliv. O tom, že lhali, totiž rozhodne až soud. A pak teprve je možné někoho trestně stíhat. Jinak je to jasný nátlak. Budeš mluvit ve prospěch obviněného, sám budeš potřebovat advokáta. Policie zneužívá, za trpného dohledu státního zástupce, svou oprávněnou pravomoc.

Ke zneužitím tohoto typu vedle odposlechů patří zbytečné domovní prohlídky, nátlakové zatýkání zásahovými jednotkami apod. Výsledkem je ponížení a vyvolání strachu. To ovšem není součástí výkonu spravedlnosti a už vůbec ne kriminalistické práce. Ignorace těchto jevů se prohlubuje, veřejnost je naprosto imunní a s jídlem u policie roste chuť. Když pak přijde náhodný zásah proti uživatelům těchto metod při kontrole a následná snaha o potrestání viníků, je to vykládáno málem jako politický tah z učebnice totalitních praktik.

Nemůžeme dlouhodobě věci vidět jinak, než jsou. Nemůžeme nechat veškerou kritiku na novinářích a politicích. Nesmíme používat jednoduché postupy. Jinak se staneme brzo nepotřebnými slouhy těch, o nichž si oprávněně myslíme, že jsou buď nemravní, anebo zločinci. Umetáme jim totiž vlastní neprofesionalitou cestu.

LN, 11.6.2007

Autor je advokát