Je velká škoda, že podstatné změny v trestním řádu jsou zastíněny přijatým pozměňovacím návrhem poslance Marka Bendy, který tak trochu unikl pozornosti poslanců a byl přijat bez náležité diskuse. Podle tohoto ustanovení se zakazuje zveřejňovat záznamy z policejních odposlechů pod hrozbou vysokých pokut a případného trestního postihu.

Osobně považuji tento zákaz za špatný signál jak pro média a potažmo pro veřejnost, tak pro orgány činné v trestním řízení, tj. pro policii, státní zástupce a soudce. Stát tímto zásahem do svobody tisku rezignuje na kontrolu vlastních institucí, především policie a státních zástupců.

Zákony, které zakazují zneužití těchto informací v průběhu trestního řízení či při policejní práci, jsou dostatečné a sankce pro případné pokušení porušit tyto zákony jsou velké. Rovněž tak vnitřní předpisy a opatření technická i organizační se v poslední době zdokonalila a zpřísnila, aby k těmto jevům nemohlo docházet. Přesto se tak děje a musíme se ptát proč.

Každý kriminalista potvrdí, že únik a zveřejnění odposlechů z rozpracovaného případu je to nejhorší, co by ho mohlo potkat a co naruší nebo dokonce zmaří další šetření a úspěšné dokončení případu. Stejný postoj lze očekávat od státních zástupců a soudců.

Otazník může vzniknout u advokátů, kteří se v jisté fázi mohou seznamovat se spisy a jejichž zájmem může být některé věci medializovat a tím zkreslit podstatu vyšetřování před veřejností. Nemyslím si však, že by to byl častý jev, nicméně zde je určitý prostor pro další opatření, která by mohla omezit únik těchto dat.

Na příkladu několikakilogramového spisu Krakatice můžeme najít odpověď, proč stát chce za úniky trestat i novináře. Tento policejní spis zpočátku neměl charakter trestního spisu, k tomu měl dospět v další fázi. Začaly se v něm shromažďovat informace k aktivitám podnikatele Mrázka a jemu blízkých osob, aniž bylo zahájeno nějaké konkrétní trestní řízení.

Policie pracovala jako nějaká zpravodajská služba. Shromažďovala a shromažďovala, pavouk kontaktů a vazeb Františka Mrázka rostl do obludných rozměrů a tím se ztrácela síla a schopnost účinnějšího tahu na jádro tohoto příběhu. To byla první chyba.

Druhou chybu můžeme nazvat „nedostatečná odpolitizace policie a bezpečnostních složek“. Pamatuji se na začátek devadesátých let, kdy měla ve Federální bezpečnostní službě každá politická strana svého náměstka, něco podobného bylo i v ostatních složkách. Tento trend s postupem času slábl a byl kladen důraz na odbornost a apolitičnost, nicméně duch dřívější doby přežíval a ovlivňoval chování policistů.

Kauzy, ve kterých se vyskytli politikové, třebas jenom letmo, byly tabuizovány a odkládány, buď z obavy o zastavení celé akce shora, nebo s vědomím, že se tyto informace mohou někdy hodit. Tento postup však vede k tomu, že to někdo nevydrží a v touze po spravedlnosti zvolí únik informací i za cenu velkého rizika vlastního postihu.

Zveřejnění utajených odposlechů v médiích je jasným důkazem, že je něco špatného v policii, státních zastupitelstvích, případně soudů, ale také v politice.

Právo, 2.12.2008