Neviditelný pes

PRÁVO: Kouření v hospodách a práva nekuřáků

2.2.2008

Často se diskutuje o tom, zda má stát zakázat kouření v soukromých hospodách či nikoli. Státní intervence je tu zpravidla ospravedlňována ochranou nekuřáků: je prý porušováno „právo nekuřáků na čistý vzduch", navíc pobyt v zakouřeném prostředí poškozuje jejich zdraví. V následujícím textu se pokusím ukázat, že oba tyto argumenty ve prospěch zákazu kouření v hospodách jsou ve skutečnosti obtížně obhajitelné. V článku, jenž bude navazovat, se pak zamyslím nad otázkou, proč je v současnosti 99 % hospod „kuřáckých", ačkoli by se zdálo (přinejmenším z verbálních proklamací), že existuje potenciálně početná klientela, která by mohla skýtat ziskovou příležitost pro podnikatele, kteří začnou provozovat „nekuřáckou" hospodu (či zřídí „nekuřácký" salónek). Zároveň se pokusím formulovat několik kompromisních, alternativních návrhů, jejichž realizace by mohla vést k tomu, že nekuřáci budou méně vystaveni v hospodách cigaretovému dýmu a budou mít větší „svobodu volby" (ve smyslu velikosti množiny dostupných alternativ), aniž by tato opatření zasahovala do vlastnických práv majitelů hospod tak výrazně, jako např. úplný zákaz kouření v hospodách atd.

„Svoboda kouřit" versus „svoboda nebýt vystaven cigaretovému dýmu"?

Problematika kouření v hospodách se mnohdy zcela mylně pojímá jako konflikt "svobody kuřáka zapálit si cigaretu" a "práva nekuřáka nebýt otravován cigaretovým dýmem". Zapomíná se však, kde konkrétně tento domnělý konflikt probíhá: totiž v hospodě, která je v soukromém vlastnictví někoho jiného. Z tohoto faktu bezprostředně vyplývá přinejmenším tento závěr: neexistuje nic jako „právo kuřáka zapálit si na cizím majetku cigaretu". Pokud vlastník ve své hospodě zakáže hostům kouřit, pak host, jenž si v hospodě navzdory tomuto zákazu cigaretu zapálí, poruší vlastnická práva majitele hospody a dopustí se tudíž bezpráví. Host si tedy oprávněně může zapálit v hospodě cigaretu jen tehdy, jestliže mu to vlastník (druhá smluvní strana) povolí.

Ve skutečnosti je tudíž předmětem sporu otázka, zda vlastník hospody tím, že ve své hospodě povolí hostům kouřit, porušuje „právo nekuřáků na čistý vzduch". Osobně se domnívám, že nikoli. Nemá-li žádný člověk a priori cosi jako:

* „nezadatelné právo na to, aby někdo jiný otevřel hospodu a nabídl mu k zakoupení jídlo a pivo"

Pak tím spíše (či přinejmenším „zrovna tak") platí, že nikdo nemá „nezadatelné právo" na to:

* aby někdo jiný otevřel hospodu a nabídl mu k zakoupení jídlo a pivo, A NAVÍC JEŠTĚ

* tuto službu nabízel v nezakouřeném prostředí.

Zkusme si tento závěr ověřit na stylizovaném příkladu „původní situace":

V čase T neexistuje žádná hospoda ani restaurace, a to prostě proto, že žádný člověk neinvestoval vzácné zdroje do toho, aby tuto službu spotřebitelům nabídl. Lidé se zkrátka stravují (a - ehm - ožírají) výlučně ve svých domácnostech. Porušuje tato situace nějaká práva spotřebitelů - tedy např. jejich "právo na zakoupení obědu v restauraci"? Já se domnívám, že je zcela zřejmé, že nikoli. Při opačném závěru by totiž bylo zapotřebí identifikovat konkrétní osobu, která je povinna spotřebitelům tuto službu poskytnout a argumentačně zdůvodnit, proč tuto povinnost má.

V čase T+1 investuji své úspory a otevřu hospodu, tedy nabídnu spotřebitelům novou službu, která doposud na trhu neexistovala. Ovšem hospodu prohlásím za kuřáckou. Nikoho přitom nenutím, aby tuto mou službu využil - pouze dávám ostatním lidem k dispozici novou alternativu, kterou mohou, ale nemusí využít. Z objektivního hlediska zde jednoznačně jde o zlepšení situace oproti stavu v čase T („žádná hospoda"). Postavení žádného jedince se nezhoršilo, nýbrž se naopak každému rozšířila množina dostupných alternativ o další příležitost, již může zužitkovat. Ti, kdo kývnou na mou nabídku a zakoupí si v mé hospodě jídlo či pivo, tím demonstrují, že pro ně přínosy této nové služby převyšují náklady. Avšak otevřením nové kuřácké hospody nijak nezhoršuji ani postavení těch, kdo mou službu z nějakého důvodu odmítnout využít. Dokonce i ti nekuřáci, kterým vadí zakouřené prostředí a z toho důvodu do mé hospody nechodí, se prostě přinejhorším budou stravovat atp. stejným způsobem jako dosud. Všichni ostatní, kdo nově nabízenou službu naopak začnou využívat, jsou na tom jednoznačně lépe, než kdyby hospoda nebyla otevřena.

Porušil jsem coby investor a posléze majitel nové hospody nějaká práva nekuřáků při přechodu od „původní situace" v čase T („žádná hospoda") k situaci v čase T+1 („moje kuřácká hospoda")? Pokud ano, jaká jejich práva jsem porušil? Došlo snad k porušení jejich "práva na zakoupení obědu v nezakouřené restauraci"? Ale vždyť oni přece nemají ani "právo na zakoupení obědu v restauraci", natožpak aby měli právo koupit si oběd v "nezakouřené restauraci"! Jinak řečeno, právem každého spotřebitele může být tak maximálně využít službu, kterou někdo jiný nabízí, resp. uzavřít s nabízejícím oboustranně výhodnou směnu.

Ergo, verdikt dle mého soudu musí znít takto: tím, že otevřu novou hospodu a povolím v ní hostům kouřit, neporušuji žádná práva nekuřáků. Platí-li však tento závěr při založení první hospody, platí totéž také u založení druhé, třetí, čtvrté a každé další hospody.

Zdravotní rizika a „souhlas poškozeného"

Zastávám stanovisko, že je to právě vlastník, jenž by měl mít svrchované právo rozhodnout, zda v hospodě, kterou provozuje, mohou hosté kouřit, či nikoli. Již jsem uvedl, že vlastník hospody, jenž kouření ve své hospodě zakáže, tím neporuší žádná práva kuřáků (to považuji za nekontroverzní). V předchozí sekci jsme pak dospěli k závěru, že zrovna tak ovšem platí, že vlastník neporuší žádná práva nekuřáků tím, že naopak ve své hospodě kouřit hostům povolí. Ani jedna z těchto skupin zkrátka nemá žádné nezadatelné právo na to, aby soukromý vlastník na svém majetku uspokojil jejich „kouřové preference".

Častá je ovšem protinámitka: A co s případnou „újmou na zdraví", kterou host popř. utrpí v důsledku pobytu v zakouřeném prostředí? Zkusme si tuto problematiku nejprve opět ilustrovat na příkladě:

Otevřu novou hospodu a rozhodnu se, že v ní hostům povolím kouřit. Abych nekuřákům usnadnil rozhodování, na dveře hospody vyvěsím velkou ceduli s nápisem: "VAROVÁNÍ: V této hospodě hosté smějí kouřit. Nekuřáci sem vstupují na vlastní nebezpečí a zodpovědnost." Takový nekuřák si to přečte, a přesto do mé hospody vstoupí a začne tam v klidu popíjet pivo. Myslím si, že zde došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy mezi vlastníkem hospody a nekuřákem: host předem věděl, za jakých podmínek je služba poskytována a svým jednáním (vstupem do hospody a využitím služeb) vyjádřil souhlas s těmito podmínkami. Nelze dost dobře hovořit o tom, že by vlastník hospody poškozoval svým rozhodnutím povolit v hospodě kouření nekuřákovo zdraví. Korektně lze hovořit tak maximálně o nekuřákově „sebe-poškození": újmu si způsobil sám svým dobrovolným rozhodnutím, že nabízenou službu využije a hospodu navštíví. Je-li tedy hospoda vlastníkem prohlášena za kuřáckou, nemůže si nekuřák, který ji dobrovolně navštíví, oprávněně stěžovat na to, že mu byla způsobena nějaká újma v důsledku pobytu v zakouřeném prostředí.

Mnohým čtenářům z nějakého důvodu činí obrovské potíže odlišit tyto tři typy případů:

A. Případy, kdy jednání majitele hospody přesahuje hranice jeho majetku a poškozuje třetí osoby, aniž by k tomu majitel měl jejich svolení (tak např. hluk z hospody ruší „nad míru přiměřenou poměrům" sousedy).

B. Případy, kdy majitel hospody poškodí své zákazníky, aniž by k tomu měl jejich souhlas (kupř. majitel v rozporu se smlouvou poskytne zákazníkovi vadné plnění - např. jídlo uvařené ze zkažených potravin).

C. Případy, kdy jde o dobrovolnou směnu mezi hospodským a zákazníkem (např. zákazník v souladu se smlouvou obdrží službu „oběd v zakouřené hospodě" výměnou za dohodnutý finanční obnos).

V případech A) a B) se vlastník dopouští bezpráví („agrese") vůči ostatním lidem a jejich majetku. V případě C) k žádnému bezpráví nedochází: zákazník totiž obdržel přesně to, co si s hospodským smluvně ujednal. Případy A) a B) tudíž nemají nic (opakuji NIC) společného s případy typu C).

Nelegitimní zásah do soukromého vlastnictví

Jsem hluboce přesvědčen, že si parlament nemůže legitimně osobovat pravomoc rozhodovat o tom, zda se v soukromých hospodách smí kouřit, či nikoli. Představme si, že 90 % populace jsou bezohlední kuřáci. Považovali byste za ospravedlnitelné, aby se tato majorita na jakési parlamentní sešlosti usnesla, že soukromé hospody musí být kuřácké? Pakliže však souhlasíte s tím, že je nelegitimní, aby většina kuřáků pomocí "demokratického procesu" nařídila majiteli soukromé hospody v Horní Dolní, aby povolil ve své hospodě hostům kouřit, proč by mělo být legitimní, aby jiná náhodně utvořená většina (tentokrát nekuřáků) násilně uvalovala své vlastní preference na soukromé vlastníky hospod, kteří by jinak na svém majetku kouření povolili?

Oba tyto zásahy porušují vlastnická práva majitelů hospod a v rozporu s tím, co se často tvrdí, ve skutečnosti nechrání žádná práva nekuřáků (viz. argumentace shora), nýbrž jim naopak přidělují privilégia na úkor vlastníků hospod.

Blog o právu a ekonomii www.leblog.cz



zpět na článek