29.3.2024 | Svátek má Taťána


Diskuse k článku

PRÁVO: Kotrmelce s korostřídavkou

Korodoba mění vše, jen rodičovské spory zůstávají, zejména pokud se rozčilené veřejnosti zamává před nosem střídavou péčí.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
D. Polanský 18.4.2020 9:56

A proč mají vlastně dva dospělí děti, když se nakonec o ně hádají? To jsem dodnes nepochodil.

R. Langer 19.4.2020 5:49

Já bych věděl... :-D

M. Burešová 18.4.2020 9:16

... má dítě právo na péči obou rodičů ...

Když má dítě PRÁVO, proč soudy nerespektují (dítětem) odmítnutí styku s jedním rodičem? Dennodenní praxe: dítě se s rodičem setkat nechce, ale soud je schopný DÍTĚ ODEBRAT Z RODINY, dítě "exekučně zabavit", dítěti nařídit pobyt na psychiatrii, prostě ho donutit k přijetí výchovy druhého rodiče. Neboli, soud z práva dítěte dělá povinnost dítěte. Není to náhodou porušování práv dětí úřední mocí?

Z. Lapil 18.4.2020 9:46

Dítě zhruba do těch dvanácti let je bytost extra snadno ovlivnitelná. Psychiatr je tam proto, aby zjistil, co k tomu nechtění dítě vede a pomohl s tím něco udělat. Co chci opravdu říct, bez jakéhokoliv rejpání a ironie: podle příspěvku mi připadá, že jste nedala na autorčinu radu několikrát se zhluboka nadechnout. Jasně, mně se to radí, když mi dítě neberou...

Mmch - už to odebrání dítěte z rodiny a jeho úřední předání otci mi zní jako důsledek nějaké manipulace dítětem ze strany matky, samozřejmě ne nutně vědomé nebo dokonce zlovolné. Pokud samozřejmě otec dítko vysloveně nemučí. Podruhé samozřejmě - i genderově naopak.

Za typickou mám spíš situaci, kdy je "půjčující si" rodič spíš oblíbený, protože tu vezme dítko do mekáče, tu na výlet, tu ho nechá pařit u počítače... Rozhodně není tím, kdo ho honí do postele, nutí uklízet, mýt si ruce nebo dokonce zuby a vůbec chovat se dospěle.

M. Burešová 18.4.2020 10:11

Mluvíme-li o právu dítěte, nebo právu jakéhokoliv člověka, je podstatou pojem "PRÁVO". Nebo-li možnost udělat to, co chci, a nemuset dělat to, co nechci. Naopak není podstatou, jestli impulsem pro rozhodování je společensky přijatelné vnímání. Z mého pohledu je jedno, jestli dítě k otci nechce, protože bylo svědkem domácího násilí, nebo proto, že nová partnerka je moc hlasitá. Nebo jen nechce měnit pokojíček a kamarády a spolužáky. Má-li dítě právo na přijetí péče rodiče, má právo péči rodiče odmítnout.

Argument, že je dítě ovlivnitelné (a já s tím argumentem souhlasím) reflektuje právo rodiče na dítě. Rodič chce dítě, ohání se SVÝM právem a argumentuje tím, že dítě je ovlivněno. No, možná opravdu je ovlivněno. Ale v této situaci se rozhoduje podle svého vnímání. Jakkoliv je ovlivněno ... rodiče prostě nechce.

Soudy přece mají spoustu možností, které nevyužívají. Proč nepošlou na psychiatrii nejen dítě, ale i oba rodiče? Proč nenařídí, že dítě bude mít stejný byt, stejný pokoj, stejnou školu - a měnit se budou rodiče?

Z. Lapil 18.4.2020 11:36

I když připustím, že dítě (řeč je, předpokládám, o "opravdových" dětech; před člověkem 12+ už není třeba zjednodušovat k infantilitě) ze zákona nesvéprávné má právo, stejně musím oponovat: právo je něco, co mi nesmí být upřeno/odňato, nikoliv něco, co je jiný povinen mi poskytnout. A povinnost je něco konat.

Takže právo dítěte na oba rodiče je realizováno povinností rodičů "dítěti se poskytnout". Domáhá-li se rodič styku s dítětem, pak není snaha realizovat své právo, nýbrž snaha realizovat svou povinnost.

Ale koukám, že jsem se do toho taky pěkně zamotal, aniž bych pořádně sdělil, co chci. Navrhuji rozhovor ukončit s tím, že kde vznikla potřeba rodinné vztahy, i ty rozbité, řešit zákonem, tak je něco zatraceně špatně a soud dokáže maximálně zajistit, aby si ty lidi, včetně dětí, vzájemně nezničili ostatní části svého života.

Dobrou chuť :-).

M. Burešová 18.4.2020 13:00

Právo - teoreticky - nesmí být člověku odňato. Ale člověk sám se ho může vzdát. Uvedu příklad: člověk má právo na život - pokud se tohoto práva vzdá, mluvíme o sebevraždě. Pokud se vrátím k myšlence práva dítěte na péči obou rodičů, představuje "vzdát se práva" odmítnutí jednoho rodiče. Kdyby se dítě nemohlo vzdát práva na péči jednoho rodiče, nejednalo by se o právo, ale o povinnost. Povinnost péči rodiče strpět. Ať chce nebo nechce.

Myšlenka, že rodič nutí dítě (které kontakt nechce) k setkávání proto, aby realizoval svou povinnost se o dítě starat, je rozhodně zajímavá. Myslíte, že člověk, který dítěti pokazí víkend nebo odpoledne nebo prázdniny tím, že ho nutí být někde, kde být nechce, s někým, s kým být nechce, dělat, to co nechce - že takový člověk může dítěti vnést do života něco pozitivního? Nebylo by řešení spíš v obráceném postupu? Pracovat se všemi členy rodiny a upravit jejich vztahy? A tím zvládnout situaci bez soudních příkazů a nařízení?

P. Hatina 18.4.2020 19:12

Pokusím se podat realistické (až cynické) vysvětlení. Ona totiž jedna věc je právo toho člověka - jehož plnění může sám vyžadovat na druhé straně. Kterážto druhá strana ovšem může plnění tohoto práva odmítnout - protože to třeba narušuje nějaká jiná její práva.

To je právě ten příklad který uvádíte - rodič chce dítě, ale dítě s ním být nechce. Co s tím? Právě proto jsem uvedl, že odpověď až cynická.. Spory v právech řeší soudy - a to zejména ty případy, kdy se kříží práva různých osob mezi sebou. Je to právě soud, který musí rozhodnout (Iura novit curia),které to právo je nadřazenější a bude - jeho rozsudkem- splněno - a které ne. A jestli se to tomu dítěti nelíbí, asi si bude muset samo najmout lepšího (a dražšího) advokáta, aby odvolací soud přesvědčil o opaku. A pak ještě Nejvyšší soud, a Ústavní soud.. Bude to pro toho prcka drahý, na tom se může zadlužit na celý život...

V. Pavelka 18.4.2020 22:09

Zákon č 1. Dítě není majetek rodičů,a ani sebevětší láska k dítěti, neopravnuje žádného z nich většímu nároku na dítě.

Z. Lapil 18.4.2020 22:33

S tím jednoznačný souhlas.

Mám dojem, že to je pořád dokola: pokoušet se rozhašenou rodinu nacpat do zákona je nadlidský úkol. A když se do toho pustí laici (jako třeba já), nemůže to skončit jinak než hádkou. Zvlášť mají-li rozdílné životní zkušenosti.

T. Torzová 18.4.2020 10:34

S manželom sme vychovali 2 detí. Som rada, že spoločne. Manžel bol sice stale v práci, s detmi sa videl najmá o víkendoch. V čase puberty prebehli naše časte hadky pri výchove deti. Ja, viac uzkoprsá, manžel presadzoval váčšiu volnosť. Dnes sú detí dospele a tvrdím i dcére, ktorá je rozvedená, že detí potrebujú obidvoch rodičov. Pretože i ten rozdielný názor na výchovu je dóležitý. Pokiaľ ten rodič detí vyložene netýra , plati na ne, mal by mať na styk s detmi nárok.

M. Burešová 18.4.2020 10:48

Paráda :-) určitě souhlasím, že je pro dítě dobré, když rodiče žijí, nebo alespoň vychovávají děti, společně.

Je tu ovšem rozdíl mezi "dobrem" a "právem". Zkusím to přiblížit na konkrétním případu. "Je dobré", když člověk nekouří. Ale protože má člověk "právo" na sebeurčení, někteří lidé kouří. I když to dobré není.

Jako společnost máme tedy dvě cesty. Vezmeme dětem "právo" na péči obou rodičů a řekneme, že děti mají povinnost přijmout rodičovskou péči, protože je to pro ně "dobré". Nebo se smíříme s tím, že děti mají právo chtít/nechtít rodičovskou péči a pak musíme respektovat, že se rozhodují subjektivně. A tedy někdy v rozporu s "dobrem".

P. Hatina 18.4.2020 8:34

Bohužel, na tom je spíše vidět, kam došel náš právní systém vlivem podobných aktivistických živlů. Tedy - na úvod souhlasím s tím že střídavá péče je velice kvalitní způsob péče o dítě u rozvedených párů, pokud je splněno toto

a) Pokud jsou k tomu optimální podmínky, b) Pokud se na tom oba rodiče dobrovolně shodnou a dobrovolně plní. Ale, pokud toto splněno není neměla by být vůbec povolena, natož soudně nařízena, popřípadě i zrušena.

Bohužel, podařilo se do našeho právního řádu vpašovat to, že nařízení střídavé péče je v podstatě povinné, zatímco protiargumenty pro její nenařízení (či zrušení) soudem se musí složitě prokazovat a soudy je musí složitě (a často nezjednoznačně a tedy různě) posuzovat.. Což nádherně ukazuje i v závěru uvedený příklad rozhodnutí ÚS. Ono totiž, v tom případě a mohlo se to uvést - jde o pendlování dítěte dokonce mezinárodně - 700 km mezi Prahem a Krefeldem v Německu, kde žije i s matkou v docela jiných podmínkách.. Jenže, namísto toho aby se ÚS ztotožnil s rozhodnutím nižsího odvolacího soudu, že !lidově řečeno" střídavka na tuhle vzdálenost je blbost", chytil se do pasti svých předešlých rozhodnutí "že to samo o sobě nevadí",..a musí se posuzovat i další podmínky. Jenže, ty se posuzují různě - jak i z rozhodnutí US patrné, obě strany uvádějí různé argumenty, takže ani soud nemá pevné mantinely dle čeho rozhodnout.

Ale jestli už rozhodne tak bu tu střídavou péči povolí nebo zakáže. Tečka Ani Ústavní soud tu přece není od toho aby vyčítal matce, že se od rozvedeného manžela odstěhovala domů, do svého státu, kde má i pro dítě mnohem lepší rodinné zázemí.