Tak nám naplno začalo jaro a řečeno s Bohumilem Hrabalem: „příroda vzala do ruky klacek a zařvala: Hurá, jedem!“ Zlaté deště již odkvétají, májové šeříky pučí o sto šest, slunné počasí vyzývá k výletům do přírody a na mnoha místech naší krásné vlasti se začínají organizovat v různé míře legální technoparty. Televizní reportéři tušíce tučnou žeň si mnou ruce a vyrážejí do terénu lovit záběry pod vlivem alkoholu i jiných psychotropních látek potácejících se „dětí“. Pravda, již poněkud odrostlých. Ty, pokud se ještě udrží na nohou, si do reportérských mikrofonů pochvalují, aniž by si dělaly příliš hlavu s artikulací, jak se jim skvěle tančí a chlastá a že „Ty drogy k tomu prostě patří!“ Někdy mám pocit, že trochu páchnou i skrz obrazovku a celkově to nejsou pohledy příliš povznášející, ale co by reportér neudělal pro informovanost televizních diváků.

V rámci vyváženosti je pak zpráva proložena záběry několika rozhořčených důchodců, v jejichž výkřicích jsou případně pečlivě vypípána slova, která by mohla urazit divákův jemnocit, a rozčilených matek argumentujících, že „tu máme děti“. Na závěr šotu se pak objeví tisková či tiskový mluvčí některého policejního útvaru ve slušivé, dokonale padnoucí uniformě, která/ý ujistí televizní diváky, že je celá záležitost monitorována.

Z tohoto standardu však jedna zpráva poněkud vybočila. Reportér oznámil, že jedna z oněch technoparty se rozšířila i na soukromý pozemek, což pochopitelně majitele tohoto pozemku nijak nenadchlo, takže přizval policii.

Sdělení, které následovalo, dokážu jen s obtížemi uvěřit a stále se chlácholím tím, že jsem nepozorně naslouchal nebo že je to jakýsi vzpomínkový klam či omyl. Z obrazovky jsem se totiž dozvěděl, že se policie pokusila o zprostředkování jakési dohody majitele pozemku s pořadatelem onoho tanečního reje.

Vím, že médiím se nedá věřit, že to bylo možná trochu možná úplně jinak, ale je-li pravdou to, co jsem slyšel, a pokud jsem slyšel správně, jsem tak trochu zděšen.

Představuji si, jak mne za temné noci přepadne lupič s nepříliš originálním sloganem: „Peníze nebo život!“ a kolemjdoucí policista nám navrhne kompromis, že já dám zločinci jen polovinu hotovosti, kterou mám u sebe, a on mě za to nepodřízne, ale jen mi zlomí čelist.

Naivně jsem se domníval, že když někdo vstoupí na cizí pozemek a začne ho poškozovat, policie, jejímž úkolem je „chránit životy a majetek občanů“, využije všech dostupných prostředků, aby narušitele cizího pozemku okamžitě po dobrém či po zlém vyvedla a konala všechny právní úkony, které s tím souvisejí.

Jsem tak naivní nebo jsem špatně slyšel?