Po velikonoční připomínce smrti a nového života rovnou jednu dobrou zvěst: Cena našeho života se během pár let prudce zvýšila, zhruba o dva řády. Aspoň u civilních soudů.

Zní to jako účetní cynismus, přepočítávat zničený život na koruny. Ale právníkům občas nic jiného nezbývá. Kolik má dostat rodina chlapce, který kvůli chybě lékařů do konce života nebude vnímat? Jak vynahradit život s AIDS? Jsou "správnou" cenou miliony, nebo desítky milionů?

Oslepnutí za devět tisíc

Když v roce 1996 Krajský soud v Ostravě - tehdy ještě bez jakékoli pozornosti novinářů - nařídil odškodné 50 tisíc, byla to revoluce.

Šlo o klasický "nemocniční" spor: děti žalovaly špitál, v němž kvůli chybě personálu zemřela jejich stará maminka. Revoluční na tom bylo, že použily žalobu na ochranu osobnosti, nikoli na náhradu škody. Soudce přihlédl k tomu, že už s maminkou nežily, proto jen desítky tisíc.

V té době se jinak podobné žaloby běžně zamítaly. Třeba proto, že viník už dostal podmíněný trest, což měla být pro pozůstalé dostatečná satisfakce. A když rodina žalovala o náhradu škody, soudy použily zastaralou vyhlášku z roku 1965 (ztráta obou očí stála v základní sazbě 9000 Kč, ztráta jazyka 3000, rozdrcení míchy 9600...).

Na přelomu dekády si noviny všimly dvou vleklých sporů. Šlo v nich o AIDS a hepatitidu C: na sklonku komunismu se málo vědělo o jejich přenosu, netestovaly se krevní konzervy a dva pacienti se z nich v dětském věku v nemocnici nakazili. První vysoudil 800 tisíc, druhý už 2,5 milionu.

Dnes jsme o řád výš. Nedávno jindřichohradecká okresní soudkyně Jana Pošvářová v zatím nepravomocném rozsudku přiznala 15 milionů rodině chlapce z vesnice Cizkrajov, který se kvůli selhání učitelů topil na školním výletě a dlouhé minuty bez kyslíku mu těžce poničily mozek. Soudkyně odškodné z nové vyhlášky kvůli mimořádnosti případu násobila šesti. Její karlovarská kolegyně Blanka Fábryová letos nařídila nemocnici v Sokolově, ať odškodní 18 miliony matku dvou dětí, která po banálním vyšetření doživotně ochrnula.

Milion za psa. I za ledvinu

Jak na to právníci přijdou, že zničený život stojí právě tolik? Jeden odvodil cenu podle dvougeneračního domku: nakaženého klienta čekala smrt a potřeboval zajistit rodinu s malými dětmi.

Pražská advokátka Klára Samková-Veselá doporučovala rodině, které zemřelo tříleté dítě v nemocnici, přesný výpočet: Dosud do něj investovali milion, další milion ať žádají za to, že se o ně k stáru nebude mít kdo starat. Navrch dva miliony za citovou újmu.

Právník Petr Folprecht, který svému klientovi v roce 2003 vysoudil rekordních 864 tisíc za omylem vyříznutou zdravou ledvinu, prostě desetkrát vynásobil "tabulkové" odškodné od pojišťovny. "Soud v Olomouci před časem přiřkl ženě za ztrátu psa milionové odškodné. Nic proti zvířatům. Ale můj klient musí třikrát týdně na dialýzu," vysvětloval tehdy advokát v MF Dnes. "Za pár let bude třeba i ten milion směšná částka." Měl pravdu. Už rok poté soud pro Prahu 8 poprvé nařídil částku se sedmi nulami (šlo o chlapce, jemuž v narkóze odumřel mozek, odškodné 10 milionů není pravomocné).

S cenami hýbe i moderní medicína. V bdělém kómatu lze dnes žít déle, kvalitněji - a dráž. Rodinu školáka z Cizkrajova stála péče ošetřovatelské agentury 35 tisíc měsíčně. Miliony chtějí i kvůli zoufalé naději na experiment, při němž by se chlapci transplantovaly do mozku kmenové buňky. Je to krajně nejistá operace, ve většině zemí světa nelegální.

Až do hrdel a statků

Cena života roste v českém právu už několik let a pořád jako by tím byli viníci zaskočeni. Nemocnice mívají pojistky jen do výše pěti milionů. Obec Cizkrajov může kvůli selhání svých učitelů zbankrotovat, rodinu za to stíhá nenávist místních - a kraj jen přihlíží se založenýma rukama.

V Česku v těchto případech jen málokdy funguje mimosoudní smír. Rakušané kvůli nim od roku 1996 zavedli do nemocnic právníky, které platí stát, nikoli špitál - cosi jako medicínští ombudsmani. Vyslechne nespokojené pacienty či jejich rodiny, požádá nemocnici o vysvětlení a případně navrhne smírnou částku. Diskrétně, bez soudu, spokojeni jsou všichni.

Čeští viníci ale spíš ženou případ do hrdel a statků. Kam bychom to došli, kdyby si každá oběť trestného činu mohla ještě podat civilní žalobu na ochranu osobnosti? - Tak si stěžovala až u Ústavního soudu firma, jejíž zaměstnanci v červnu 1999 shodili v Ostravě ze střechy metrákový ocelový nosník. Zabili tím roční dítě v kočárku. Věc se řešila trestně, ale průkopnický Krajský soud v Ostravě navíc přiznal rodině i 780 tisíc za zásah do rodinného života.

Ústavní soud mu v květnu 2002 památně přitakal: "Nejde o hmotnou satisfakci, ale o gesto slušnosti a spravedlnosti, které nemůže žádným způsobem odčinit dopady (...) nepochopitelného a bezohledného jednání zaměstnanců." Amen. Pachatelé mají jen z pekla štěstí, že se o verdiktu tak málo ví.

HN, 11.4.2007