Začátkem ledna odvysílala veřejnoprávní ČT24 reportáž z chráněné dílny v Nové Pace, jejíž zdravotně postižení zaměstnanci upravují padělky oblečení a obuvi, které by prý jinak skončily ve spalovně. Oněch 1 600 kusů falzifikátů jim předala Česká obchodní inspekce, která je zajistila při kontrolách tržnic i kamenných obchodů.
Reportáž má na webu ivysílání ČT nezvykle vysoký počet zhlédnutí (bezmála milion!), na sociálních sítích pak desetitisíce lajků a více než tisíc pochvalných komentářů. Všechny ve smyslu, že se konečně dostanou padělky k potřebným, dost už prý bylo jejich hloupé likvidace v drtičkách odpadu. Tedy na první pohled dobrá trefa reportérů ČT, věnovali pozornost i prostor zdravému rozumu. Jenže těch pohledů je víc!
Cesta takového plagiátu - třeba trička světoznámé obchodní značky, do chráněné dílny, v níž se ochranná známka, logo, buď odpáře, vybrousí, nebo přeflastruje jinou látkou - je totiž vcelku složitá. A to tak, že k humanitárnímu využití se dostanou pouhé jednotky procent celní správou nebo ČOI zajištěných falzifikátů. Může za to poněkud nepřehledná džungle národní i unijní legislativy, resp. jejích mnoha zákonných parametrů a procesů.
Na začátku všeho je konstatování majitele ochranné známky/značky, že objednavateli dodané zboží odkudsi z Asie nebylo vyrobeno v legální firemní továrně, ale pokoutně. Tím se dovezené triko stává „zbožím porušující práva duševního vlastnictví“. Ještě ale nikoli padělkem! Jím se totiž stane až po rozhodnutí patřičného správního soudu, a teprve potom nastupuje možnost jeho bezúplatného převodu k humanitárním účelům (řeč je stále o textilu či obuvi, falešné mobily nebo holicí strojky jdou rovnou do drtičky!). Karty k takovému soudnímu řízení ovšem rozdává právě majitel ochranné známky/značky, musí totiž s humanitárním využitím zajištěného falešného trička nebo bot souhlasit. Je mně přitom známo, že mnozí majitelé práv takový souhlas nevydají, ba dokonce žádají patřičné státní orgány, aby o zajištění padělků jejich sortimentu ani neinformovaly veřejnost. Že to prý poškozuje jejich byznys, zákazník pak ztrácí ve značku důvěru, když je všude k mání tolik jejích napodobenin…
Existuje-li tedy vůbec svolení majitele ochranné známky k humanitárnímu využití zajištěného padělaného zboží, pak vstupují do soudní hry ještě hygienici a další státní orgány. Na nich je posoudit, zda jsou trička či obuv zdravotně nezávadné, obecně bezpečné. Tyhle expertízy ovšem něco stojí, zadarmo nejsou. Ale dejme tomu, že jsme skoro na konci humanitárního martyria, všichni zainteresovaní nemají výhrad, soud tedy svolil ke smysluplnému využití potřebným… Chybí už jen maličkost. Ten, kdo upravený padělek ve finále upotřebí - chráněná dílna, charita, dětský domov, případně sama celní správa -, totiž ještě musí za každé tričko či botu státu zaplatit clo a DPH! Možnost osvobození od těchto „dávek“ neexistuje, jsme holt v Unii.
Tohle všechno Česká obchodní inspekce, celníci i poptávající příjemci humanity vědí. Není pak divu, že z desítek tun ročně u nás zabaveného textilu či obuvi končí u potřebných jen pár kilogramů, kusů. Jednak jsou jejich rozpočty natolik našponované, že na clo a DPH nemají prostředky, druhak je klikatá cesta k humanitě dlážděna tolika legislativními balvany a zdrženlivostí majitelů ochranných známek, že je hladký asfalt ke spalovně pohodlnější.