PRÁVO: Klíčové problémy za zástupnými kauzami
Čert vem jednoho ze stovek (ex)komunálních politiků podezřelých z přijímání úplatků. V Čunkově případě je mnohem zajímavější, jakého zvláštního zacházení se může i sedmnáct let po Listopadu dostat vrcholnému ústavnímu činiteli. Také se odhaluje smutná slabina českého justičního systému, spočívající v servilitě některých státních zástupců vůči vládě, jež jediná může jmenovat či odvolat Nejvyšší státní zástupkyni. Stačí, aby Renáta Vesecká mimo obvyklou praxi odebrala spis podřízenému v Přerově a přemístila jej do Jihlavy, a tam už vědí, v jakém duchu dál pokračovat.
Nezbytným se jeví zajištění větší nezávislost státních zástupců na exekutivě. Úkol to není lehký, ale s užitím zahraničních vzorů jej splnit lze. Dokud bude politika prorostlá do míst, kde nemá co dělat, musí být spravedlnost chráněna i méně běžnými prostředky. Jinak se může stát, že k soudu dorazí jen kauzy, které tam vláda bude ochotna pustit.
Tak jako se bavíme více Čunkem než úrovní tuzemské justice, si též snadno neoliberálními ekonomy a politiky necháváme vnucovat zástupnou debatu o výši daní, jejich výběru a všemožných úlevách. Ostatně i ministr financí Kalousek uznává, že více pozornosti než příjmové bychom měli věnovat výdajové stránce státního rozpočtu.
Klíčová rozprava by se tento týden měla ve Sněmovně vést o míře a kvalitě veřejných služeb a o rovných startovních šancích pro všechny. Podstatné je, nakolik dostupné a dobré bude naše školství, jak garantovat odpovídající zdravotní péči, jak sociálními mechanismy zabránit nerovnostem, které mohou od narození determinovat lidské životy. Zdaleka tedy nejde o rovnou daň. Ta sice může být fajn, ale co s ní, když bude pouze mapovat počáteční společenské nerovnosti. Stejně zdaněni budou ti ze šťastnějších a bohatších poměrů jako jejich kolegové-outsideři. Ovšem rovnoběžky jejich osudů se nikdy neprotnou a osoby se vstupním handicapem nebudou mít příležitost probojovat se do vyšších sociálních tříd.
Politici proto nemusí cedit krev v bitvách o pěti, devíti či patnáctiprocentní daňovou kvótu. Místo toho by měli diskutovat o tom, o jaký typ společnosti stojíme. Evropsky solidární, nebo americky soutěživý? A jaké daně jsme pak připraveni platit za veřejné služby?
Ačkoli se považujeme za demokratický právní stát se sociálně-tržním hospodářstvím, je zjevné, že spoustu kardinálních témat jsme zatím zanedbávali. Teď se nám to vrací jak u vicepremiéra s hroší kůží, tak v druhořadých přích o daňových pásmech. Nejprve si vyztužme systém občanských práv, abychom měli jistotu nezmanipulovaných vyšetřování a nesetkávali se s privilegovanými papaláši, a rozhodněme se pro sociální standardy, na nichž chceme budovat prosperitu jedinců i státu. Kýčovité polemiky mohou počkat.
V upravené podobě vyšlo 11.8.2007 v Právu