Jsem stoupencem evropské integrace. Nicméně nemohu přijmout zběsilé útoky na Václava Klause kvůli jeho kritickému přístupu k ní obecně a k Lisabonské smlouvě zvlášť. Je přirozené, že integraci musí doprovázet postoupení části prvků naší suverenity na EU. Nemělo by se však uskutečnit v rozsahu a způsobem, který by přinesl zhoršení kvality našeho života. Pokud jsme se stali zásluhou euroskeptiků a mezi nimi zvláště pana prezidenta jako nejviditelnějšího představitele kritiků Lisabonské smlouvy úzkým hrdlem láhve, kterým se musí protáhnout integrační proces, vyvoláváme zuřivost eurokratů, ale současně se dostáváme do výhodné pozice pro vynucování záruk, že nebudeme přijetím smlouvy v některých detailech poškozeni. A je dobře, že nepříjemné věci říká eurokratům prezident, nikoli vláda. Tím se rozšiřuje prostor pro jemnou diplomatickou hru s Bruselem o vzájemné ústupky. Zaujetí takové pozice má ovšem smysl pouze tehdy, pokud přijetí Lisabonské smlouvy skutečně ohrožuje naše státní zájmy.

Ač nerad, musím připustit, že v některých detailech skutečně k ohrožení může dojít. Prezidentovi kritici ho hromadně peskují za vyslovení obav z prolomení účinnosti Benešových dekretů a povykují, že je každému jasné, že smlouva nemůže mít retroaktivní účinek na naše právní poměry. Teoreticky by tak tomu mělo být, ale praxe může být úplně jiná. Pan prezident má přece poměrně čerstvou zkušenost s retroaktivním působením právních změn ze sporů u Ústavního soudu ČR: jeho soudci ve snaze zachránit před odvoláním z funkce svou kamarádku Ivu Brožovou rušili jeho rozhodnutí kvůli porušení jimi stanovených pravidel, jež v době jeho rozhodování nebyla uzákoněna. Tlak na zrušení Benešových dekretů stejně pociťujeme již nyní. Vstoupí-li v platnost mezinárodní smlouva, která při volném výkladu umožní jejich zpochybnění, vznikne nebezpečí, že se dříve nebo později najde „novátorský“ soud, který jich ve své nezávislosti přestane dbát: mezinárodní smlouvy mají přednost před národním právem.

Nezdál by se mi proto přehnaný požadavek na doplnění Lisabonské smlouvy dodatkem, jenž by Benešovy dekrety ochránil před jejím účinkem. Oporu pro tento názor nacházím v nevypočitatelnosti a svévoli našich soudů, které vedle moudrých rozhodnutí občas vydávají výroky, nad nimiž zůstává rozum stát. Chování Ústavního soudu ČR ve vzpouře Ivy Brožové proti hlavě státu vůbec není jediným překvapením, jež soudy připravují našim občanům.

Na důkaz pravdivosti svých tvrzení uvedu dva příklady nepředvídatelných soudních rozhodnutí. První je z oblasti civilního soudnictví:

Manželé Vopršálkovi si půjčili od lichváře větší částku, za jejíž splacení se zaručili podpisem smlouvy o půjčce, zastavením rodinného domu trojnásobné hodnoty a vystavením bianco směnky. Byli přesvědčeni, že o dům by mohli přijít pouze v případě, že by nedodrželi smluvní podmínky, popř. že by neproplatili směnku. Lichvář jej ale hned následující den převedl do svého vlastnictví. Zaskočení manželé pak napadli platnost kupní smlouvy žalobou. Soudní řízení se vleklo tři roky. V druhém roce jednání se manželé začali rozvádět a manžel v té souvislosti odstoupil od žaloby, zatímco manželka trvala na pokračování. Ztráta střechy nad hlavou a život bezdomovců hrozí oběma stejně. Soud pak nejdříve zjišťoval, zda může pokračovat v projednávání žaloby, když jde o majetek ve společném jmění manželů. Nakonec dospěl k právnímu názoru, že pokračování řízení pouze za účasti manželky je přípustné. Rozsudkem pak uznal kupní smlouvu za neplatnou. Na základě odvolání lichváře se pak věcí znova zabýval odvolací soud, který z procesních důvodů zrušil rozsudek 1. stupně a žalobu zamítl: dospěl totiž k právnímu názoru, že žalobkyně nebyla oprávněna vést řízení bez manžela, neboť se jedná o součást společného jmění manželů. Rozhodl tedy v jednoduché procesní věci přesně opačně než prvoinstanční soud. Oba soudy posuzovaly rozdílně stejný, jednoznačně definovaný procesní problém, jehož řešení by v rozumné společnosti bylo upraveno jednotně. Ponechání tak jednoduché procesní záležitosti k volnému uvážení nezávislým soudcům přirozeně vede k právnímu chaosu.

Příklady nevypočítatelného jednání soudů najdeme i v trestním řízení. Např. jistý okresní soud soudil ženu, která se měla dopustit podvodu ke škodě svého zaměstnavatele. Poškozený před soudem vypověděl, že si obžalovaná od něho postupně vypůjčila 1 500 000 Kč, zřejmě s úmyslem je nevrátit. Tvrzení nemohl ničím doložit: neměl potvrzení obžalované o přijetí peněz či směnky, vyplacení nebyl přítomen žádný svědek, svědkova finanční situace v době údajného poskytnutí půjček nenasvědčuje tomu, že by skutečně mohl mít takovou částku. Nicméně soud v souladu se zásadou in dubio CONTRA reo ve spojení s presumpcí VINY poškozenému „uvěřil“ a obžalované uložil nepodmíněný trest. Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc na 1. stupeň k napravení vad. Znova předstoupil před soud pan poškozený. Přinesl si list papíru, o němž tvrdil, že si na něm postupně poznamenal vyplácené částky. Když je sečetl, došel k částce 700 tis. Kč. Soud mu opět uvěřil a odvolací soud tentokrát neměl námitky.

Podobných příkladů z oblasti jak civilního, tak trestního soudnictví bych mohl uvést více, ale není to třeba. Dovedu si představit, že ke stejnému chaosu by po přijetí Lisabonské smlouvy mohlo dojít také v případě, že by soud řešil konflikt mezi Benešovými dekrety a předpisy Evropské unie. A za prvním rozsudkem ve prospěch žalobce, postiženého jejich účinkem, by následoval řetěz žalob… Nedivím se obavám pana prezidenta.

Navíc stále platí Masarykova zásada, že politika se má dělat sub speciae aeternitatis, tedy pod zorným úhlem věčnosti. Naplněním zásady je pečlivý, do podrobností jdoucí a neuspěchaný ratifikační proces. Lisabonská smlouva bude usměrňovat chod Unie po dlouhou řadu let, až do doby, kdy si dosažený stupeň vývoje integrace vynutí přijetí nových pravidel. Okolnost, že se její ratifikace opozdí o několik týdnů, za těchto okolností není důležitá. Je třeba nadřadit kvalitu projednávání nad jeho rychlost.