V naší zemi se ve dnech 26. a 27. ledna tohoto roku budou konat v Praze a v Terezíně vzpomínkové akce ke Dni obětí holokaustu a očekává se účast předních představitelů ze zahraničí.

Akci zastřešují naši politici v čele s panem prezidentem, kteří se svými rozhodnutími podíleli na vytvoření nerovností restitučních podmínek v ČR pro obyvatele, kteří přišli o majetek mezi rokem 1948 a 1990, a obyvatele židovského vyznání, kterým byl majetek konfiskován z rasových důvodů německými okupanty v období druhé světové války mezi rokem 1938 a 1945.

Židovské obyvatelstvo bylo za druhé světové války z rasových důvodů perzekvováno a paradoxně svým zkonfiskovaným majetkem hradilo i svůj pobyt v koncentračních táborech, v mnoha případech i cestu na smrt. Nastupující komunistický režim za pomoci v Čechách tolik zneužívaných dekretů prezidenta Beneše uložil těm, kteří tuto hrůzu přežili a vrátili se z koncentračních táborů bez svých nejbližších, břemeno dokazování jejich majetkových nároků a majetek jim nevrátil.

V roce 1991 v ČR vešel v platnost restituční zákon, kterým byl navracen zemědělský majetek zabraný komunisty v období let 1948 až 1990. Pro vracení židovského majetku však nebyla vůle, řešil to až zákon, který vešel v platnost v roce 2000, tedy po devíti letech. Lidé, kteří přežili hrůzu koncentračních táborů a byli dle tohoto zákona v postavení jen možných dědiců, již většinou nežili a jejich závětní dědici dle citovaného zákona již nárok na vydání majetku nemají. Zákonodárci si toho museli být při tvorbě zákona dobře vědomi. Tento zákon, který se tváří, že řeší navrácení zcizeného židovského zemědělského majetku, je v porovnání s ostatními obdobnými restitučními zákony, a zvláště pak s posledním vydaným církevním zákonem, diskriminační. Zákonodárci a soudy tímto diskriminačním zákonem umožnili státu legalizovat vlastnictví k majetku, který získal bez právního důvodu.

Jedná se tak o třetí zcizení židovského majetku v ČR během posledních šedesáti let. Poprvé z rasových důvodů při obsazení Československa okupanty za druhé světové války, podruhé komunistickou zvůlí a potřetí po tzv. sametové revoluci v roce 1989. V prvních dvou případech se krádeže dopustily totalitní režimy, ale po roce 1989 režim, který si říká demokratický.

Dle mého přesvědčení, a bohužel i z vlastních zkušeností v této věci, jsou v naší zemi porušována vlastnická práva, obecně uznávaná lidská práva a nefunguje právní systém tak, jak je zvykem ve vyspělých zemích Evropské unie, kde demokratický systém nebyl na desítky let přerušen totalitním režimem.

V dnešním světě, kde je stále důležitější připomínat hrůzy holokaustu, je absurdní, že se na těchto vzpomínkových akcích podílejí představitelé naší země, kteří nedokázali převzít morální odpovědnost a napravit křivdy vůči těm, kteří byli z rasových důvodů perzekvováni.