13.8.2020 | Svátek má Alena


PRÁVO: Když facky létají prostorem

24.12.2019

Ombudsmanka Anna Šabatová navrhuje uzákonit i u nás úplný zákaz fyzického trestání dětí. Má stát opravdu tímto způsobem vstupovat do rodin? A jak to chce kontrolovat, vynucovat a sankcionovat?

Facky jsou dnes ve veřejném prostoru dost horkým tématem. Novinářky pohlavkují novináře, rodiče děti, děti učitele a ani politici, když jim už nestačí slova, neváhají od slušných způsobů přejít k násilí. A tak není divu, že si veřejná ochránkyně práv vyhrnula rukávy a pustila do světa informaci, že chce v Česku navrhnout zákaz fyzického trestání dětí.

Pochopitelně si nikdo soudný nepřeje, aby se děti bily hlava nehlava, aby se lidé zabíjeli na potkání a násilí se stalo denním chlebem. Nějak nám ovšem nedochází, že násilí je projevem chování a že je vyvolává řada příčin, takže by možná bylo příhodnější ptát se po příčinách – a jim předcházet. A nejen to, leckdy nastane situace, v níž je násilí nejen vhodné, ale dokonce nejsprávnější. Jenomže samo násilí už se mezitím dostalo na černou listinu, a tak je pro řadu lidí barbarské a nepřijatelné. Paradoxně právě dnes, v době, jež je na rozdíl od minulosti takřka násilí prostá. A navíc za situace, kdy není vyloučena vlna násilí různorodého a mnohem nebezpečnějšího, než je ojedinělá facka, kterou dá rodič dítěti nebo žena muži. Jako kdybychom nechtěli vidět, že součástí výbavy našeho světa je schopnost ho před jiným bránit, třeba i násilím.

Cosi zvláštního se s naším světem děje, což jako právník tím spíš registruji. Právníci s eugenickou duší, snažící se zušlechťovat lidstvo, to totiž vidí jednoduše, soudí-li, že násilí se dá zakázat zákonem. Jako by pro ně nebyla historie poučením, že zákazy nikdy k ničemu dobrému nevedly a že efektivnější je příklad, výchova, edukace, sdílená dobrá praxe a vůbec jiná cesta nežli regulace.

Horší je psychické týrání

Uznávám, že ombudsmanka to má těžké, a v jistém smyslu jsem plna pochopení.

Buzerují ji z Rady Evropy i z jiných mezinárodních institucí, tvrdíce, že už desítky vyspělých států na svém území dětské trestání zakázaly. Výbor OSN pro práva dětí ze svých výšin hrozí naší zemi v údivu, jak jsme zpátečničtí, protože jsme u nás lepance na dětské zadečky dosud nezakázali. Nedosti na tom. Zveřejnila jsem na sociálních sítích informaci o přípravě článku a anketu, abych zjistila, jak dnes veřejnost trestá děti. O dvě hodiny později mi volá kdosi z nejvyšších míst. Že možná nemám všechny informace či snad že tu věc cynickým přístupem příliš ironizuji, a jelikož jsem osoba veřejnosti trochu známá, ať prý zvážím, co napíšu a čím budu argumentovat. Inu, tak ještě jednou a teď už otevřeně, přece se třicet let po Listopadu nebudu bát. Základní otázka zní, zda má stát rodičům opět něco nařizovat. Zda zasahovat do intimní sféry rodičovských práv, protože povětšinou, když tak činí, nevzejde z toho nic rodině prospěšného.

Zadruhé, zda tak má činit výslovným zákazem, tedy novou normou, když je už dnes týrání dětí a jiné ponižující zacházení postaveno mimo zákon. Zákaz uhodit dítě je stejného druhu jako výslovný zákaz bití manželky, jak vtipně konstatoval advokát Tomáš Sokol, když jsem mu sdělila, o čem píšu. Skutečně nemáme jiných, palčivějších témat?

Třetí otázkou je riziko zneužití v rozvodovém a opatrovnickém řízení, což jako rodinný advokát reálně očekávám.

Čtvrtá výhrada směřuje k další regulaci. Právní stát by měl mít zákonů co nejméně, a když už, tak skutečně jen těch nejdůležitějších. A ty by měly být jasné, přehledné, srozumitelné, vynutitelné a kontrolovatelné. Jak chce stát kontrolovat zákaz pleskanců přes zadeček? Jak je chce sankcionovat? Ustoupí-li, bude jen existovat další papír bez významu, o důvod víc, aby stát vypadal směšný.

Pátá výhrada je moje vlastní: fyzické trestání odsuzujeme, ačkoliv horší je citové zanedbání, nezájem a odsun dětí k obrazovkám. A to opomíjím týrání psychické, jež děti samy považují za mnohem škodlivější a více poškozující dětskou duši, zdravý vývoj a lidské sebevědomí. Je to podobné jako s Istanbulskou úmluvou, jež fyzické násilí muže vůči ženě jednostranně odsuzuje, zatímco psychické deptání, na něž se ženy se svým komandováním a zdravou stravou specializují, se nikde nezmiňuje, nekritizuje, netrestá a nepranýřuje.

Prospěšný lepanec

Ale zpět k rodičům a k závěru mé ankety: pětina rodičů nikdy dítě neuhodila. Ti nejspíš zaslouží pochvalu, nebo prostě měli výjimečné štěstí, případně moc nebyli doma a dítě nevychovávali. Pět procent rodičů bije děti pravidelně, což je zajisté hodno odsouzení, leč na tyto tvrdé vychovatele bude stejně každý zákon krátký.

A konečně 75 procent nás ostatních běžných smrtelníků se občas v emocích neudrží a dítě pleskne. Leckdy potom cítíme výčitky svědomí, ale jindy je výchovný lepanec jediný nástroj okamžité exekuce, odrazení před akutním nebezpečím anebo signálem rychlého nastavení hranic.

Kdo totiž nepozná hranice od útlého dětství, ten se pak v dospělosti zmítá ve vzduchoprázdnu. V naprosté svobodě vychovávaná generace narozená počátkem tohoto století by o svém postižení příležitostně mohla povyprávět.

My ostatní budeme debatu o zákazu bedlivě sledovat – zda zvítězí zdravý rozum, nebo pokrytectví.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti

MfD, 21.12.2019



Dětská psycholožka: Sociální sítě mají na psychiku teenagerů negativní i pozitivní dopad
Dětská psycholožka: Sociální sítě mají na psychiku teenagerů negativní i pozitivní dopad

Stále více dětí trpí psychickými poruchami. Nevyhýbají se jim ani úzkosti a deprese. Ty se často objeví v období dospívání, kdy děti žijí více ve...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.