Hovořit o právech dětí je dnes moderní a velké kauzy opanující veřejný prostor zrcadlí postoje čtenářů, kteří v nich hledají vlastní rodičovské zkušenost.

Pojďme se nyní podrobněji podívat, zda má dítě právo na názor, zejména ve světle nejnovějšího rozhodnutí Ústavního soudu.

Rodiče mají povinnost zjišťovat názor dítěte

Občanský zákoník dnes po vzoru Úmluvy o právech dítěte ukládá rodičům, aby dítěti před každým rozhodováním, které se týká jeho zájmu, sdělili vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej mohlo sdělit. Spodní věkovou hranici zákon naštěstí nestanoví. Jak řekl psycholog Jeroným Klimeš v diskusi o právu rodiny pořádané v rámci Pražského právnického podzimu, dítě do šesti let sice může názor mít, každé dvě hodiny však bude jiný. Naopak o dítěti starším dvanácti let zákon soudí, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento (rodičům či soudu) sdělit. A nyní se podívejme, co jsme si tou právní normou natropili.

Jak důležitý je názor dítěte

Názoru dítěte věnují rodiče náležitou pozornost, říká zákon a většina čtenářů nejspíš utrousí: ještě že tak! Nemusí tomu tak být navždy, neboť při tvorbě nového občanského zákoníku tvůrci zvažovali i verzi, podle níž by rodiče (či soud) museli názor dítěte respektovat. Šedivá je ovšem teorie a věčně zelený strom života, a fungující rodina se spoutat rodinným právem příliš nenechá. Nejspíš o něm většina rodičů ani neví, i když některé věci běžně s dětmi konzultuje (barvu svetru, chuť zmrzliny nebo výběr animovaného filmu) na rozdíl od jiných, v konečném důsledku na dítě dopadajících (hypotéka, výpověď z práce či dovolená). A tak se výše citovaná povinnost použije zejména v soudním řízení, nejsou-li rodiče schopni se domluvit.

Kdo dítě zmanipuluje, ten vyhrál

V zájmu objektivity nutno říci, že rozumných rodičů je většina, nicméně i zde platí Paretovo pravidlo, a tak 20 % hádavých dvojic zabírá 80 % času i sil opatrovnického soudce a kouřovou clonou povyku vzbuzuje u veřejnosti klamné zdání, že těch, co se nedohodnou, je většina. Nejčastějšími soudními spory, v nichž soud zjišťuje názor dítěte, je úprava styku s otcem a střídavá péče. K obojímu se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva, oba potvrzujíce, že otec má právo na styk s dítětem i na účast na jeho výchově. Až do nedávné doby byla přání otce i přání dítěte vcelku vyvážená – a každý soud klopotně nalézal rovnováhu mezi oběma právy. Zejména proto, že u rozhádaných rodičů je běžné, že oba dítětem manipulují. Ti hloupější explicitně slovně, ti chytřejší podvědomě a neverbálně. A tak se s postupujícím sporem ze slabého dítěte stává neurotický jedinec a ze silného nezletilého pokrytec.

Korektivem je zájem dítěte

Nejtěžší úkol pak má opatrovnický soudce. Musí rozhodnout podle nejlepšího zájmu dítěte, čímž se však vždycky ohání každý rodič, ačkoliv mu mnohdy nejde o dítě, ale o výhru v bitvě. Minulý týden však Ústavní soud zveřejnil přelomový nález z 13. října letošního roku (sp. zn. III. ÚS 2462/14), podle něhož má dítě právo říci, že se nechce stýkat s tatínkem. V takovém případě nelze dítě ani matku nutit ke styku ani ke střídavé péči. V posuzované věci bylo dítěti třináct let a Ústavní soud konstatoval, že odmítá-li otce, nelze pokutami nutit matku, aby ho přiměla k uskutečnění styku. Výchovné působení rodiče na dítě by totiž nemělo překročit racionální mez. „Pokud dítě rodiče odmítá, musí soud reflektovat jeho názor a výkon rozhodnutí či pokuty se nesmějí stát nástrojem násilné změny projevů osobní vůle nezletilého. Pokud nelze dítě výchovou přesvědčit, že má jít k otci, nelze je nutit ke splnění této povinnosti všemi dostupnými prostředky.“

Logické, nemyslíte? Matky, nezletilí, ochránci práv dětí i opatrovničtí soudci nejspíš zajásají. Otcové i my ostatní máme o čem přemýšlet – třeba o tom, k čemu je rodinné právo, a že lásku dítěte nelze získat zákonem ani soudním rozhodnutím.

LN, 11.11.2015