V Lidových novinách vyšel dne 5. ledna 2011 článek Stanislava Balíka nazvaný Proč rozlišovat dobré a zlé, který reagoval na rozhovor s předsedou Ústavního soudu dr. Rychetským a jeho slova o srovnání dávného členství v KSČ s dávným křtem. Stanislav Balík je moudrý politolog a jeho komentáře ráda čtu. Tentokrát však s některými názory v článku nesouhlasím. Zejména proto, že jsou vyslovovány jako kategorické pravdy, jimiž nejsou.

Nevadí mi povinnost soudců zveřejňovat politickou minulost. Nevadí mi otevřenost - nechť jsou životopisy osob veřejných věcí veřejnou (dnes stejně díky internetu nic neschováme, ač se tváříme, že tomu tak není). Tážete se, jak s nálezem Ústavního soudu naloží praxe? Vytvoří z něj nálepku, nástroj nebo zbraň: nelíbí se ti soudní rozhodnutí? Podívej se na minulost soudce, který ho vynesl, a třeba v životopise najdeš cosi, oč opřeš jeho podjatost. Tvůj případ dostane soudce jiný a ten třeba rozhodne jinak. Možná v tvůj prospěch. A určitě ne hned.

Nevěříte? Vsadím se s vámi o svůj diplom z fakulty jiné než plzeňské, že námitky podjatosti nebudou pokládány na počátku soudního sporu, ale až v jeho průběhu či spíš po vynesení rozsudku.

Nárok proti spravedlnosti - právo proti morálce

Úkolem soudu není nacházet spravedlnost, ale právo. Někdy je právo spravedlivé a někdy nikoli, ale soudce se bohužel nemůže nechat zmást pouhou spravedlností. Soudcům právo nevyčítejme – mají minimální vliv na jeho tvorbu a mnohé zákony jsou přijaty navzdory jejich hlasitému nesouhlasu. A když podle špatného zákona (leč podle práva!) rozhodují, pak jako první palebná linie „odskáčou“ každý nedostatek právní úpravy. Požadovat po soudcích, aby nesli odpovědnost za pocit spravedlnosti ve společnosti, je nesplnitelné a demagogické. Za pocit spravedlnosti neseme odpovědnost všichni – pak hodit kamenem může jen nevinný.

Ve skutečnosti ani veřejnost po spravedlnosti nevolá. Občan jde k soudu proto, aby vyhrál spor. K vítězství „své pravdy“ je připraven použít všech právních prostředků, někteří dokonce prostředků jakýchkoli („Pokud neuspěju, poženu to až k Evropskému soudu.“).

„Když to chceš, není co řešit,“ je heslo dneška, popřípadě „Mám na to právo.“ Nikdo se neptá: „Je můj požadavek spravedlivý?“

Opravdu chceme po právu a soudcích rozhodování, co je dobré a co zlé, co je spravedlivé a co nikoli? Kterému z rodičů se má dítě svěřit, chtějí-li je obě? Jaké řešení je spravedlivější? Má rodič platit dluhy za své dítě? Má se bratr bez náhrady vystěhovat z domu rodičů, ačkoli o ně celý život pečoval a dům opravoval? Koupím-li nevědomky kradenou věc, je spravedlivé, že ji musím vrátit původnímu majiteli? A je spravedlivé zprostit obviněného, protože není dost důkazů k jeho odsouzení? V příkladech netřeba pokračovat. Koneckonců i pojmy „dobrý“ či „zlý“ jsou pojmy morálky, nikoli práva. A co bylo zlé včera, může se ukázat dobrým dnes.

Je horší komunismus nebo náboženství?

Členství soudce v jakékoli straně podobně jako studium za totality neříká nic o tom, jaký je soudce. Koneckonců, totalitní vzdělání má polovina občanů této země a téměř všichni učitelé a pedagogové.

V závěru článku dr. Balík hájí náboženství proti komunismu řka, že církev nenavádí člověka, aby útočil na samou podstatu společnosti a lidství. Názor tak nepravdivý, až mě to děsí. Nechci se přít, která ideologie je horší, po které zůstalo více mrtvých těl a zničených duší, zkonfiskovaných majetků, válek a bezpráví. V případě náboženství umírají lidé dodnes a zjevně budou v bojích za různé druhy víry umírat i v budoucnosti.

Touha po spravedlnosti

Co je to spravedlnost a jak ji měřit? Je si každý jistý, jak by rozhodoval sám? Že by soudil lépe, rychleji či kvalitněji? V případech, jejichž podrobnosti dnes nezná, neboť nikdo kromě soudce nemá k dispozici celý soudní spis? Buďme vděčni dějinám za vynález práva a nepřejme si návrat zpět do dob, kdy krevní msta volala po spravedlivé odplatě.

Kdo pochybuje o tom, zda jsem při smyslech, když píšu výše uvedená slova, ať pomyslí na titulek z nedávných zpráv: „Znásilnil školačku v rodině, která se ho ujala.“ A ať se na vteřinu zastaví a zamyslí: Jaký spravedlivý trest by zvolil otec oné školačky?

Věřte, že žádný z trestů nabízených trestním zákoníkem by mu nepřipadal dostatečný. Buďme rádi, že věc nemusíme soudit. A buďme vděčni soudci i právu, že rozhodnutí udělají za nás.

Poznámka: článek byl původně psán pro Lidové noviny, v nichž byl uveřejněn ve zkrácené podobě dne 13.1.2011

Autorka je ředitelka Justiční akademie a bývalá ministryně spravedlnosti