Události ve Francii nás poučily v jednom: stát nás neochrání. Dokonce nás ani ochránit nemůže. Není možné, aby v každé ulici patroloval policista. A i kdyby tam patroloval, on nás před teroristy ve skutečnosti nechrání.
Jak jsme viděli na příkladu nešťasného policisty Ahmeda Merabeta, ani ozbrojený policista stojící na hlídce před vstupem do domu nezabrání teroristům v útoku. Policista, který den za dnem stojí před týmiž dveřmi, dokáže odradit jednoho troubu, ne však odhodlaného teroristu, který bez varování vytáhne z auta pušku a skosí policistu na zem. Proti tomuto typu útoku byl policista Ahmed Merabet prakticky bezmocný v roli kanonenfutru.
A ekonomicky není udržitelné, aby před každým možným cílem teroristů stály obrněné transportéry a deset vojáků připravených okamžitě střílet. Znamená to tedy, že jsme bezbranné hračky v rukách darebáků?
Ne! Vyjděte na ulici a rozhlédněte se. Pokud se teror odehrává přes den v ulicích města, je slušná šance, že v dohledu bude dvacet i více dospělých lidí. Kdyby jen polovina z nich měla u sebe střelnou zbraň a uměla ji používat, myslíte, že by nějaký darebák mohl v klidu přijít k postřelenému policistovi a mířenou ranou z blízka jej dorazit? Něco mi říká, že by si celý teror rychle rozmyslel hned, jakmile by poprvé dostal ten nápad.
My jsme jediní, kdo nás dokáže účinně před podobným typem útoků uchránit. Samozřejmě nemůžeme přeceňovat schopnosti laiků se zbraněmi. Kdyby popsaný scénář nastal, nepochybně by většina střel skončila porůznu v okolních autech. Ale i zbytek střel by způsobil útočníkům vážnou komplikaci v plánech. Pokud by opravdu mohli počítat s tím, že polovina lidí na ulici se proti nim obrátí, s pravděpodobností hraničící s jistotou by se tento útok ve městě v běžné pracovní době, kdy byli všichni redaktoři společně na poradě, nekonal.
Znám dost vražd spáchaných v domě, ve vlaku, v metru, v taxíku, na dálnici i kdekoli jinde, ale slyšel jsem o jediné vraždě, která byla spáchaná na střelnici. A tu vrah spáchal po pracovní době, kdy kolem nebylo množství dospělých lidí vybavených střelnými zbraněmi, kteří by je neváhali použít.
Někdo by mohl namítnout, kolik jiných vražd a zranění by naopak přibylo kvůli sousedským sporům a podobným bezvýznamným hádkám. Na to lze ale snadno odpovědět tím, že je dispozici dost statistik o násilné kriminalitě a o legálním držení střelných zbraní v rozvinutých zemích. Zvýšené riziko pro občany jimi prokázané není a hlavně by se mnoha útokům spolehlivě předešlo.
Bohužel žijeme v době, která obraně občanů nepřeje. Občan, který se trpně nespoléhá na stát a jeho úředníky, je pro stát nevýhodný. A tak se dnešní korektní doba projevuje mimo jiné tím, že jsou omezována práva občanů nosit zbraň. Srovnejte, jak liberální bylo nošení zbraní před sto lety. Dnes v některých západních zemích nesmíte mít v kapse už ani zavírací nůž nebo prak! V časech Marie Fišerové-Kvěchové měl kudlu a prak v kapse každý kluk, o době Marka Twaina ani nemluvě. V dnešní hyperkorektní době obecného blaha už takové „nebezpečné“ zbraně leckde nedovolují ani dospělým mužům. I v údajně liberálních Spojených státech amerických je nošení zbraní více a více regulováno, aby byla obrana občanů stále více brána z jejich rukou a ponechána v rukách paternalistického státu.
Není to nic výjimečného a děje se to i v jiných oblastech. Porovnejte, jak za poslední století vzrostl podíl státu na ekonomikách evropských zemí. Přes všechno vymývání mozků přitom stále ještě dost lidí chápe, že stále větším přerozdělováním se k většímu bohatství neproregulujeme. Naopak tím začínáme relativně hospodářsky zaostávat.
A s obranou je to stejné jako s jakýmkoli jiným statkem. Větší regulací a přesunem práva na obranu z občanů na stát se větší bezpečnosti nedobereme. Tím nechci zpochybnňovat užitečnost policie. V mnoha ohledech je nezastupitelná. Ale jak bylo vysvětleno na počátku, ochranu před teroristy a lupiči nám neposkytne. V lepších případě takové zločiny vyšetří a viníka přivede před soud, což ale nebude pro zavražděné občany valnou útěchou.
Obrana v rukách samotných občanů je a vždy bude nezastupitelná. Plně kolektivizovaná obrana a občané beze zbraní jsou výhodné jen pro dvě skupiny – teroristy a státní zaměstnance. Teroristé mohou bezpečně masakrovat a státní zaměstnanci si zase zajistí více míst, více peněz a falešné zdání větší důležitosti, ačkoli je problém zhoršován právě tím, že vzali zbraně občanům. Ostatně není náhodou, že přísnější zákony na kontrolu zbraní mívají právě totalitní režimy, které se snaží kolektivizovat celého občana.
Bohužel, nemusíme jezdit do totalitních zemí, abychom v plné míře vychutnali moderní výdobytky kolektivizované obrany. Následující případ (bohudík nešlo o mého klienta) se odehrál v Třebíči:
Pan X se dostal v noci do slovního konfliktu se třemi lidmi, kteří jej obvinili, že si zkracoval cestu přes pozemek patřící škole. Asi by se nakonec věc vyřešila v poklidu, ale pan X si dotyčnou trojici vyfotografoval. To je vyprovokovalo k tomu, že se na něj vrhli a pokoušeli se mu fotoaparát násilím vzít.
Případ měl trochu kabaretní rysy, neboť trojlístek později policii udal neobyčejně logickou verzi: když si pan X fotil je jako dospělé, pojali prý jako zastánci práva a pořádku podezření, že si pan X předtím fotil děti spící ve školní ubytovně, a rozhodli se pomoci spravedlnost na místě; tomu by někdo mohl říci lynč, i kdyby jejich údajnému motivu jakousi záhadou uvěřil. Leckdo by snadno mohl pojmout podezření, že je prostě naštvalo, že si je samotné pan X fotí, ale nebudu si hrát na soudce a nechám posouzení nejpravděpodobnější varianty na vážených čtenářích.
Když je pan X ve snaze bránit svůj majetek marně od sebe odháněl postupně klackem a maketou pistole, vytáhl nůž a jednoho útočníka škrábl na ruce.
Laik by situaci zhodnil celkem snadno – přesila tří mužů, noc, pokus o násilné vzetí fotoaparátu z ruky. Okresní soud v Třebíči ohodnotil obranu vlastního majetku proti násilí tří osob jako trestné činy nebezpečného vyhrožování, výtržnictví a ještě navíc pokusu o zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, neboť KDYBY JEJ NOŽEM ŘÍZL JINAK, mohl pan X „poškozenému“ způsobit těžké zranění (dlužno dodat, že jej mohl také zabít, kdyby třeba měl mačetu a šel mu po krku). V souhrnu na dobrých pět let žaláře nepodmíněně.
Shodou okolností nůž nosím také a kdyby mi někdo chtěl násilím vzít fotoaparát, tak bych jej určitě neškrábl na ruce! Ale v Třebíči si to musíte nechat líbit – tuto právní radu dám laskavým čtenářům zcela zdarma.
Každý advokát vám bohužel dokáže říci několik podobných příběhů. Ve Střelecké revue byl nedávno například zmiňován soudce, který se v soudní síni nahlas vyjadřoval, jak prý by to dopadlo, kdyby měl každý střelnou zbraň a chtěl se s ní bránit. Hrůza pomyslet! Ale řekněte vy - bude díky takovému restriktivnímu přístupu k obraně svět bezpečnější či nikoli? Budete mít lepší pocit, když půjdete po Třebíči v noci s fotoaparátem v ruce?
Je na čase, aby se občané začali brát o svá práva a bránili své právo na obranu. Možná by se tím učinil svět pro počestné občany trochu lepším a pro teroristy trochu nepříjemnějším.
Autor je advokát a libertarián